Rozhovor Nikonblogu – Roman Vondrouš: „Vítězství ve World Press Photu mi život nezměnilo“

Když se potkáte s Romanem Vondroušem coby čerstvým držitelem první ceny letošního World Press Phota v kategorii Sport, máte před sebou naprosto normálního, skromného, spíše tichého fotografa, pro kterého je práce v ČTK skvělou seberealizací. Místo toho, aby na potkání rozdával autogramy a užíval si záře reflektorů (což ale u hvězd fotografie u nás jaksi nehrozí), raději klidným hlasem hovoří o tom, že by nechtěl nikdy fotit jen jeden žánr, byť si jej lidé po tomto ocenění a předchozích mnoha vítězstvích v tuzemské soutěži Czech Press Photo automaticky zaškatulkovali jako fotografa dostihových koní.

Nejprve vám musím ještě jednou pogratulovat za vítězství ve World Press Photu. Získat zlato ve světové konkurenci je obrovský úspěch. Nedávno jsem ale o vás četl, že se vám do toho moc nechtělo…

Mně se chtělo, ale spíš jsem nepředpokládal, že bych uspěl. Při té spoustě snímků, které tam fotografové posílají, jsem si nedával naději, že bych se mohl umístit, natožpak na prvním místě. Jak se ale říká, kdo nic nezkusí, tak nemůže uspět.

Ptám se proto, že se stejnou sérií jste loni vyhrál Czech Press Photo a „s koňmi“ máte CPP ovládnuto už asi šest let.

Drtivá většina snímků tam byla ze souboru, se kterým jsem na CPP uspěl, ale soubor jsem asi tři nebo čtyři fotografie rozšířil. Czech Press Photo je totiž limitováno devíti snímky a WPP jich připouští dvanáct. Povedlo se mi, že ještě v říjnu (to už bylo po uzávěrce CPP) se běžel poslední dostihový mítink v Pardubicích za sněžení, takže z toho jsem tam dal další dvě fotky, což přispělo k rozšíření souboru.

Přestože vím, že asi jediným fotografem, kterého běžný český člověk zná, je Jan Saudek, promiňte mi trochu ironickou otázku: Změnilo první místo ve World Press Photo váš život? Zvýšili vám třeba v „Četce“ plat?

Ne, myslím, že život mi vítězství nezměnilo. A při krizi, která panuje v médiích, není zvyšování platu na denním pořádku. Kdybych to měl shrnout – samozřejmě mě to potěšilo, i ČTK to potěšilo, že vyhrály fotografie pod její hlavičkou.

I tak vás ale nyní mnohem více lidí zná a já přesně vidím tu situaci, jak si vás všichni spojí s koňmi. Kdo vás zná lépe, snadno zapomene, že jste dostal Grant města Prahy, že máte skvělou sérii chatařů a chalupářů. Všichni z vás udělají fotografa dostihových koní. Já o vás ale vím, že fotíte de facto úplně všechno.

Přesně tak, v ČTK pokrýváme vše, máme maximální rozptyl akcí, které jsou nějakým způsobem stěžejní – od sportu, přes politiku, kulturu, umění – spektrum je opravdu široké.

To je ale – když to řeknu hloupě – jen zaměstnání. Jak jste na tom ale z vlastního přesvědčení – je to sport, co fotíte nejraději?

Takhle to nemůžu říct. Já jsem s tím začínal, se sportovní fotkou. Pak jsem dělal různé jiné věci – ty chataře a Prahu, vztahy mezi lidmi a architekturou. Měřítko ve městě, plus vztahy nebo kompozice s barvou. Mám rád pestrost. Nemohl bych být čistě sportovní fotograf. Mě by to sežralo.

Ani kdybyste střídal různé sporty?

Ne, ani to. Pořád je to sport. Pro mě by to bylo ubíjející. Možná kdybych ho mohl fotit jen výtvarně, pro sebe. Jenže kdybych dělal sport výtvarně, tak bych se neuživil, což je jaksi taky zásadní věc.

A když se vrátím k tomu spojení mé osoby s koňmi – na tom, že jsem fotograf dostihových koní, je dost pravdy. Já ty koně fotím spoustu let, a možná proto se mi podařilo dostat tu cenu. Znám závodiště, mám je zmapované, a to nejen pardubické – v souboru jsou i tři fotky z Koles a Netolic. Znám pravidla a průběh závodů, cítím atmosféru, vím, co se děje… Tím, jak to na závodištích znám, pracovalo se mi snadněji. Asi na tom něco je, když fotograf zná prostředí a opakovaně se tam vrací, má nějakou vizi, co chce udělat. Chtěl jsem v podstatě vytvořit takový příběh, od začátku ve vážnici přes defilé, skloubit výtvarné a dramatické záběry, a zakončil jsem to žokejem, jak po pádu odchází oranicí. Tak to možná porotu upoutalo. Na stránkách WPP o tom mluví americký fotograf Bill Frakes – který byl členem poroty – zaujalo ho to právě tím příběhem, že fotky jsou proložené dějově.

Máte rád koně?

Ano. Ale každodenní práce s nimi, jako například jejich trenér, jezdec nebo ošetřovatel, to už znamená mnohem hlubší a specifický vztah ke koním a ten já sdílím pouze jako jejich fotograf a obdivovatel.

Zajímá vás také ateliérová fotografie, portréty a jiné?

Ateliérovky co se týče interiéru ne, ale když jsem dělal Fragmenty metropole, tak jsem do toho zkusil částečně zapojit světla v exteriéru. Vznikly z toho Městské imaginace.

Všiml jsem si toho, a přemýšlel jsem, jestli to je móda té doby?

Já jsem to chtěl udělat v cirkusovém podání, byla to taková nadsázka, ty baletky, ti manažeři s tygříkem… Samozřejmě byl to čistě jiný styl než Fragmenty metropole. Použil jsem to tam proto, že to bylo v Praze, lidé byli z Prahy, takže až tak jsem nevybočil. I když tematicky to bylo něco jiného. Ale chtěl jsem si to zkusit, byla to taková moje zkouška jiné techniky.

Zkoušíte rád techniky i například ve stylu série rybím okem?

Když cítím, že například reportáž by tím mohla být zajímavá, tak to rád zkusím – ale jen jako doplnění jednu dvě fotky do souboru. Jednou jsem ulítl, těch fotek bylo „trochu“ víc, v redakci ale nebyli nadšení. To jsem měl poprvé v ruce rybí oko od Nikonu. Zaujalo mě to svou neobvyklostí – nyní už samozřejmě vím, že takovéto extrémy nejde využívat pořád.

Vy jste Nikonista, protože Nikony používá „Četka“, nebo z „přesvědčení“?

Já jsem jako mnoho jiných fotografů začínal s filmem, postupně jsem měl Zenita, Sokola, na konci 90. let jsem si koupil Pentaxe. S tím jsem dělal poměrně dlouho, a pak jsem měl Canon – to už bylo pro ČTK jako externista. Před olympiádou v Pekingu jsem už jako zaměstnanec dostal výbavu od Nikonu. V podstatě když vyšla D3 – což bylo v listopadu 2007. To byl diametrální skok, úplná palba. Ostatně ty dostihy jsou všechny „Dé trojkou“. Jsem rád, protože ona si dala pět let tvrdé práce na dvou sportovních olympiádách a spoustě sportovních akcí. Závěrku jsem neměl měněnou, určitě pořídila přes 300 000 snímků.

To je dobrá vizitka pro Nikon…

Spousta fotografů mělo měněnou závěrku, já jsem zůstal s jednou, originální. Možná protože jsem byl dříve zvyklý mít svoje foťáky, tak se i k těm „nafasovaným“ chovám přívětivěji. Neexponuji moc políček, při výběru pak nemám rád probírání se stovkami snímků. Byl jsem zvyklý z filmu přemýšlet, takže možná i ta závěrka se smilovala.

Máte v ČTK každý svou výbavu?

Ano, máme svůj „set“ – tělo Nikon D4 a sadu objektivů. Pouze když chceme něco od 300 mm výš, tak chodíme „do trezoru“, kde jsou objektivy až do šestistovky.

Jaké je vaše nejoblíbenější sklo?

Každý objektiv je specifický, s každým vytěžím něco jiného. Nikkor 17–35 mm beru hodně na interiéry, objekty, otvírání hal, kavárny – zkrátka všude, kde potřebuji „profotit“ stísněný interiér. Nikkor 24–70 mm, to je univerzální standard třeba na tiskovky, a bez 70–200 mm by nešlo asi nic, to je zásadní sklo. Skeptický jsem pouze k telekonvertorům. Mám pocit, že to nikdy není ono. Jsem zastáncem výřezu před telekonvertorem a vždycky to tak dělám.

Ještě jedna otázka ohledně techniky: Jsou fotografové, kteří tvrdí, že dobrá fotka se dá udělat krabičkou od mýdla. Jak jste na tom vy – považujete techniku za božstvo nebo také vyznáváte názor, že není až tak důležitá?

Je i není důležitá. Na sport je, a pak záleží na autorovi, jak s ní naloží. Pokud bude nejlepší a fotograf se neumí podívat, tak udělá normální obrázky, které budou možná technicky dobré, ale zapadne to mezi ostatní. Ale pokud jdete fotit do města streetfoto, tak tam vám stačí kinofilm s manuálním převíjením. Není potřeba rychlost. Stačí mít aparát, neříkám ale že krabičku od mýdla.

Teď je móda Lomografie, vrací se Polaroid…

Jsem hodně opatrný s Instagramem a jemu podobným. Vidím v tom módu, zahltilo to obyčejné lidi. Fotka „jako“ vypadá lépe, má rámeček a je barevně posunutá, najednou to získá šmrnc. Ale kdybychom ten snímek viděli obyčejně exponovaný bez brutálního nasycení, tak bude obyčejný. Vůbec mě tato móda nesebrala a už nesebere. Je to asi tím, že ji dělá mnoho lidí. Radši půjdu na dostihy a vytvořím něco svého. I když to bude obyčejné v černobílém odstínu, ale bude to pro mě mít význam.

Začali jsme World Press Photem, jestli můžeme, vraťme se kolem techniky ještě k Czech Press Photu – v něm jste, řekl bych, až extrémně úspěšný. Nicméně kolem CPP se točí spousta kontroverzních názorů…

Hodně lidí Czech Press Photo v posledních pár letech, myslím že neoprávněně kritizuje. Nicméně třeba fotograf Petr David Josek z agentury AP říká, že je dobré, když aspoň jednou za rok provětráme ty naše fotografické šuplíky, prohlédneme, co jsme udělali, co jsme vyfotili a dáme to nějak do kupy. Ale ne že bychom se poměřili – výsledky poroty se nedají změřit – ale že nějaký smysl to v tomhle má. Navíc fotografie má oproti filmu, videu nebo televizi svoje velké kouzlo – ten jeden silný záběr se mnohem lépe zapamatuje, vryje se vám do paměti. Ta určitá výseč reality, kterou fotografie zachytí, se vám pak může zobrazovat po celý život. Když je to nějaký film, dokument – tak si zapamatujete, že byl možná zajímavý… Ale fotka ukáže přesně konkrétní moment.

Pojďme na závěr k úplně jiné problematice. Vy jste studoval Institut tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě. Co vám dala tato škola?

Mám dodělané bakalářské studium, teď jsem v pátém ročníku – jsem 5B, čili 5. ročník už jsem dodělal, ale musím už jen dopsat magisterskou diplomku. Vždycky jsem chtěl studovat to, co má k mojí práci nějaký vztah. ITF je sice hodně „umělecky založená“ škola, ale zároveň musím podotknout, že zároveň reportážní a dokumentární tvorbu podporuje, dává jí prostor. Pokud vyučující vidí, že to má smysl a je to dobré, dokážou to ocenit. Což je i motivace pro mě – že se s těmi soubory, které dělám, můžu uplatnit. Což není u školy jako je třeba FAMU, ta by zřejmě nebyla pro mě.

Díky za rozhovor!

Roman Vondrouš bez koní

Abychom nezjednodušovali tvorbu Romana Vondrouše jen na snímky dostihových koní, byť jak on sám přiznává, jde o téma, které fotí nejraději, přece jenom bychom vám rádi představili i další série či cykly fotografií tohoto výborného autora.

Fragmenty metropole a Městské imaginace

Metropole nabízející každodenní přehlídku života obyvatel v tom nejširším spektru souvislostí vztahů člověka a architektury. Pražská sídliště a periferie už dávno nejsou jen šedí fádních a uniformních staveb, ale otevírají možnosti pro zprostředkování dialogu mezi architekturou a obyvateli a nabízejí veřejný prostor inspirující občany k vnímání svého bezprostředního okolí jinak.

Chataři a chalupáři

Chataření a chalupaření v České republice ani v současnosti neztrácí na svém významu a stále vytváří velice exponovanou víkendovou zábavu Čechů, pro které chaty a chalupy zůstávají především ve volných dnech jejich druhým domovem. Pochopitelné to bylo v dobách komunistické totality, kde každotýdenní páteční úprky na chaty a chalupy představovaly pro většinu lidí únik z oficiálního světa, v němž byli nuceni trávit většinu času v přetvářce, do soukromí své rodiny, do přírody a mezi přátele, kde mohli alespoň o víkendu žít jiný, skutečný život.

Po pádu totality se zdálo, že většina lidí už nebude mít na své chalupy a chaty čas. Ale nestalo se tak a chatařství a chalupářství u nás stále zůstává nesmírně populární a je nadále specifickým sociologickým fenoménem, jaký bychom nenašli třeba v Británii, kde většina lidí bydlí ve svých vlastních domech se zahrádkami.

Myslivecký lov

Tradiční, kolektivní česká tradice, „myslivecké lovy“ se konají i v obci Dolní Bučice, vzdálené 60 kilometrů od Prahy. Kromě myslivců, kteří kráčejí v řadě vedle sebe, je zapotřebí také takzvaných honců, kteří zvěř nadeženou a jsou nápomocni vyhledávání ulovených kusů. Loví se především drobná zvěř, zajíc polní, bažant obecný nebo prase divoké.

Po každé leči nastává takzvaná výlož, kdy se všechna zvěř řádně eviduje a prohlédne. Na samotném konci lovu se ulovená zvěř podle specifických pravidel uloží do výřadu a lov je zhodnocen.

Punk

Samotné slovo punk se nejprve používalo jako označení pro hnutí, které pozvolna vznikalo v druhé polovině sedmdesátých let v Anglii, postupně expandovalo do Evropy a v osmdesátých letech minulého století i do Československa, kde byl tak jako jinde, především městskou záležitostí. Vyznavači tohoto stylu dávali najevo odpor ke všem politickým proudům té doby, zejména pak nacismu a komunismu. Měli také za cíl do jisté míry provokovat své okolí.

Typickými znaky byly odrbané kožené bundy, řetězy, vysoké nadkotníkové boty a především účes – takzvaný kohout nebo číro. Punkeři neboli pankáči si vytvořili svůj typický stejnojmenný hudební žánr Punk. Ten v Čechách ještě přežívá u jeho vyznavačů především na koncertech a hudebních festivalech, jakým byl například v minulosti ANTIFEST ve Svojšicích u Pardubic, nebo současný POD PAROU v Moravské Třebové.

Fotografie Romana Vondrouše