Gustava Pizana jsem donedávna znal pouze virtuálně, jako občasného přispěvatele do naší soutěže Fotka Nikonblogu.sk. Pamatuji si několik jeho fotografií, které poslal do soutěže a dostaly se do výběru. V prvním kole minulého ročníku, Gustavo zvítězil s fotkou v kategorii Portrét. A byla to tak silná fotografie, že ji česko-slovenská porota jednoznačně určila jako celkového vítěze Fotky Nikonblogu.sk 2022.
O vítězné fotografii mi ještě v minulém roce Gustavo napsal toto:
„Život má vzestupy a pády, a v momentu, kdy nepřízeň osudu zaklepe na naše dveře, každý z nás, bez ohledu na věk či pohlaví, bojuje nejlépe, jak umí. Tuto fotografii jsem pořídil v den, kdy zemřela moje mentorka Gina Milicia a představuje nejen těžký moment, který mi z ničeho nic život přinesl, ale i to, co jsem udělal já jako lidská bytost, aby mě nepřemohla bolest a smutek. Udělal jsem to, co miluji – fotil jsem.“
Od Gustava jsem se také dozvěděl, že je rodilý Kolumbijec, který se oženil se Slovenkou, žije, pracuje a tvoří na Slovensku v Bratislavě. O celkovém vítězi naší soutěže ale chceme vědět více, že ano? :-) A tak jsem se s výhrou pro absolutního vítěze za Gustavem vydal, abychom si o jeho tvorbě a životě popovídali. A byl to pro mě velmi příjemně strávený čas.
Gustavo, od kdy žiješ na Slovensku?
„Od roku 2008, takže jsem tady už téměř 15 let :-)“
Je rozdíl žít v Kolumbii a na Slovensku? Jak se ti zde žije?
„Určitě je to rozdíl. Když jsem odcházel, byla v Kolumbii velmi těžká situace. Neuvěřitelná inflace a problém získat práci. Zde je to lepší pracovně a je tady i bezpečněji. I přes to však lidé v Kolumbii často vypadají šťastnější. Ale i na Slovensku žijí veselí a přející lidé.“
Kde ses poznal se svou slovenskou manželkou Veronikou?
„Bylo to v Americe na studijním pobytu Work and Travel. Byli jsme tam několikrát a hned po škole jsem si složil diplom do kapsy, vzali jsme se a přestěhoval jsem se na Slovensko.“
Co jsi studoval a jak jsi se dostal k fotografii?
„Studoval jsem IT technologie a k fotografii jsem se dostal přes svého otce, který byl v Kolumbii známým produktovým fotografem. Měl velký středoformátový filmový fotoaparát, studio, a já jsem mu pomáhal zakládat filmy do kazety, nastavovat světla a naučil mě také vyvolávat filmy a fotografie v temné komoře. Potom se situace zhoršila, můj otec přišel o práci, musel prodat veškerou techniku a studiové vybavení. Po nějakém čase, když se situace v Kolumbii zlepšila, koupil DSLR Nikon, ale už nebyl natolik pružný, aby se naučil nové technologie a digitální zpracování obrazu – a tak mi svůj Nikon nabídl. Já jsem ho s radostí přijal, protože jsem se díky tomu dostal ke kvalitní fototechnice a mohl jsem začít tvořit podle sebe.“
Jak se vyvíjela tvoje tvorba?
„Začínal jsem asi jako každý. Začal jsem fotografovat přírodu, krajinu a cestovatelskou fotografii. Byli jsme bezdětní a tak jsme mnoho času trávili venku. Manželka z toho byla mírně nervózní. Znáš to – když jste na výletě a ty jednu fotku děláš dvacet minut :-)
Potom přišly děti a musel jsem se přizpůsobit. Nemohl jsem dál fungovat tak, aby na mě všichni dvacet minut čekali, než pořídím jeden záběr. A tak jsem začal s fotografováním portrétů. To však bylo diametrálně odlišné od toho, co jsem fotil doposud. Zjistil jsem, že musím lépe rozumět světlu, naučit se komunikovat s lidmi a dělat dobré fotky i v časové tísni. A tak jsem si hledal učitele, abych našel skvělou mentorku Ginu Miliciu. Byla to australská fotografka, která úžasně fotila, uměla skvěle komunikovat s modely a dělala portréty velmi známým osobnostem. Nejdříve jsem se k ní přihlásil do skupinového online kurzu, ale potom jsem pochopil, že potřebuji víc. Zaplatil jsem si dražší kurz, v němž se mi mohla věnovat osobně. To trvalo téměř deset let. Právě ona mě naučila, jak si mám najít svůj vlastní přirozený styl. Poznáš to tak, že na telefonu skroluješ fotografiemi a najednou skrolovat přestaneš… A u těch fotografií, u nichž ti zamrzne palec na telefonu, máš zůstat. Já jsem zjistil, že jsou to portréty, z nichž sálá energie, které mají drama a příběh. Tak jsem jí řekl, že i já chci tvořit takové portréty.“
A co se stalo potom?
„Potom nastaly nejkrásnější časy v mé tvorbě. S Ginou jsme se soustředili na to, abychom tyto emoce dokázali dostat do mých fotek. Nebyl to trénink v měsících, ale v letech. Největším oříškem, který jsem potřeboval rozlousknout, byla komunikace s lidmi. S tím jsem měl problém, byl jsem nesmělý. A tak jsem udělal mini projekt portrétů na ulici. Vyfotil jsem mnoho cizích lidí, a když jsem měl obavu, že mě odmítnou, tak to bylo obvykle neoprávněné. Za celou dobu se našel snad jen jediný člověk, který mi řekl ne. Kromě komunikace s fotografovanou osobou jsem se při tom naučil také rychlosti. Na focení neznámých lidí na ulici je velmi málo času, mnohdy jen několik sekund a pouze jeden pokus. Musím pracovat s tím, co mám, s prostředím, se světlem, jaké je k dispozici. A musím samozřejmě vědět, co chci. Někdy mě některé situace i velmi překvapily. Viděl jsem například muže, který vypadal velmi rozzlobeně a já jsem měl obavu se ho jen zeptat, jestli si ho můžu vyfotit. Nakonec jsem se odhodlal a on byl najednou úplně veselý a vysmátý. Nebyl žádný problém ho fotit, ale pak už nevypadal tak dramaticky jako před tím. Musel jsem mu říct, aby se zamračil – že ho chci mít tak, jak jsem ho viděl poprvé :-)“
Jak jsi se dostal k fotografování dětí?
„Velmi jednoduše – narodily se nám naše tři děti, takže jsem měl nejkrásnější modely :-) Když byly děti velmi malé, ještě v peřince, všichni se divili, proč je nefotím. Já jsem jim říkal, že ty fotky, jaké myslí, nejsou pravdivé. Děti jsou přece špinavé od jídla, běhají, křičí, poperou se, pláčou a mají plné pleny… Ne, nezpochybňuji jiné fotografy, kteří fotí sladké snímky malých dětí, je to ok. A ani jejich rodiče. Ale pro mě, jako pro fotografa, to není. Nelíbí se mi fotky vystajlovaných dětí s plyšáky, vyžehlené tvářičky… Chci mít ve svých fotografiích emoce, výraz, interakci. Když moje děti povyrostly, teprve potom se staly mými opravdovými modely. Když mě někdo osloví, abych mu nafotil dítě nebo děti, vždy odpovím, aby se nejprve podíval na moje portfolio. Že jeho děti na fotkách pravděpodobně nebudou rozesmáté, že budou soustředěné na nějakou činnost, nebo budou dokonce možná i plakat. Pokud s tím souhlasí, můžeme se posunout dál :-)“
Tímto směrem tě vedla Gina?
„Ano. Ale zároveň jsem absolvoval také několik dalších interaktivních online workshopů, které byly zaměřené na focení dětí nebo dokonce autoportréty. Zejména tady jsem pochopil, že nejdůležitější je zvládnout komunikaci. Děti nemají tolik trpělivosti ani pozornosti, aby nekonečně dlouho pózovaly. Navíc u cizího člověka se ani nechtějí fotit. A tak jsem se ptal svých dětí, jestli mají chuť se fotit, a když ano, potom jsme spolu komunikovali a fotili.“
Nikdy jsi nefotil momentky svých dětí? Když se dělo něco zajímavého, nebo když vznikla komická či dojemná situace?
„Ale ano. Fotoaparát mám stále připravený na polici s nabitými baterkami a kartou. Jsem vždy připravený :-) I minule při koupání na mě manželka křičela, abych se šel podívat. Tehdy jsem také vyfotil snímek, který se ti líbil. Byli jsme šest měsíců zavření v bytě, a takových příležitostí bylo skutečně mnoho.“
Co je základem tvé fotografické tvorby? Jsou to právě portréty dětí?
„Ano, chtěl bych být fineart fotografem dětí, ale fotografuji i portréty dospělých. Před nedávnem jsem například pracoval na portrétech hudebníků.“
Uživí tě to?
„Neuživí a ani nemusí. Mám to štěstí, že mou hlavní prací je zaměstnání v IT oboru, a díky tomu můžu fotografovat svou volnou tvorbu. Fotím to, co mě opravdu baví a tak, jak se mi to líbí.“
Fotografuješ i jiné žánry, například svatby?
„Děkuji, ale ne. Svatbu jsem fotil asi jen dvěma dobrým kamarádům, kteří mě přemluvili. I je jsem ale upozorňoval, že ode mě nedostanou sladké fotky. Ale oni s tím souhlasili a chtěli to tak. Přece mě znají, ví, jak fotím, líbí se jim to a jsme kamarádi. No a tak jsem se jich zeptal, jestli jsou si jistí tím, že zůstaneme kamarády i potom, co dostanou moje fotografie… Tak jsem nakonec fotil asi dvě svatby a věřím, že manželé jsou s fotografiemi spokojení.“
Jak jsi vyfotil vítězný snímek Fotky Nikonblogu?
„Vítěznou fotku jsem vyfotil v den, kdy jsem dostal informaci, že moje mentorka a učitelka Gina zemřela. Nikdy před tím jsem necítil to, co tehdy. Bylo to jako úder do tváře, po němž zůstalo jakési prázdno. Manželka mě povzbuzovala, ale já jsem potřeboval něco udělat. Potřeboval jsem fotit. Chtěl jsem vyfotit fotku pro Ginu – na její počest a památku. A tak jsem zavolal svoje děti a řekl jim, že chci fotit, co chci fotit a zeptal se, jestli s tím souhlasí. Kdyby řekly ne, tak tady teď nesedíme, nepijeme kávu a nepovídáme si o fotografování. Vždy se dětí ptám a bez jejich souhlasu nefotím. Řekly ano…“
Gustavo, moc ti děkuji za rozhovor a přeju ti do další tvorby to, co ses s Ginou dlouhé roky učil – vyjádřit fotografií své pocity, příběhy, život. Za to děkuji i jí. Věřím, že teď se z této fotky raduje spolu s námi…
Jeden komentář
Moc hezký rozhovor. Obdivuji Gustavo Pizana, Kolumbijce s jeho pohledem na život úplně jiný , než život v jeho domovině
Focení děti vystihl velmi přesně , ne fotky u dortu mnohdy s ubrečeným obličejem ale dítě tak jak je šťastné i když třeba špinavé. Přeji mnoho dalších úspěchů.