V naší soutěži Fotka Nikonblogu vás často vyzývám, abyste ke svým fotografiím připojovali také krátké popisky. Nejde o technické údaje, jako je expoziční čas, clona a další – mám na mysl například informace o tom, kde jste svůj snímek pořídili, co nebo kdo je na něm zachycený, někdy i to, co se na fotografii děje, zkrátka „doplňující informace“, které ze samotné fotky vyčíst nelze. A o to více to platí u reportážní fotografie, jakožto aktuálním tématu Fotky Nikonblogu.
Popisky k fotografiím jednoduše pomáhají vyprávět příběh. Zůstaneme-li u reportáže, pak v současné době je v internetových zpravodajských médiích poměrně obvyklý formát obrazové reportáže, kdy článek tvoří titulek, perex (krátký úvodní text) a galerie fotografií… s popisky. Hojně tento formát využívá například Aktuálně.cz – ukázky zde, nebo u této reportáže.
Pojďme si tedy v tomto článku ukázat, kudy vede cesta k dobrým popiskům, protože jakkoliv to na první pohled vypadá jako banální záležitost, skutečnost bývá často odlišná.
Co oko vidí…
Možná nejlepší bude nejprve ukázat, kudy cesta nevede. Z toho pak vyplyne správné pojetí popisků. V úvodu jsem napsal, že v popisku mohou být informace o tom, co nebo kdo je na něm zachycený, někdy i to, co se na fotografii děje. Hned na začátku je nejvyšší čas to upřesnit. O kousek dál jsem totiž zároveň napsal: …„doplňující informace“, které ze samotné fotky vyčíst nelze. Zapamatujte si slovní spojení informace, které ze samotné fotky vyčíst nelze. Je totiž nesmyslné, možná dokonce i hloupé, psát do popisku to, co jednoduše každý vidí. Viz příklad:
Vzal jsem jednu z fotografií ze své reportáže ze Srazu koloběžkářů a udělal k ní tento nesmyslný popisek. Proč nesmyslný? Asi to nemusím vysvětlovat, ale to, že na fotce je jinými slovy hodně koloběžek, každý vidí i bez popisku. Koloběžky, kam se podíváš jsou zbytečná slova. Ovšem i takový snímek lze využít k přidání informací, které z fotografie vyčíst nelze. Dáme druhý pokus:
Ejhle…, divák najednou dostává hned několik informací, které z fotografie vyčíst nelze. Díky jedné větě víme:
- Srazu se zúčastnilo 220 koloběžkářů…
- kteří jeli na společnou vyjížďku, aby si udělali pauzu v Rudrově mlýně…
- mlýn se nachází v Babiččině údolí…
- lokalizovaném poblíž Ratibořic
Takto má vypadat dobrý popisek k fotografii. Příkladů bych samozřejmě mohl uvést nespočet, nicméně princip je, alespoň myslím, jasný: Popisek nemá říkat to, co každý na fotce vidí, ale naopak snímek vhodně doplnit informacemi, které se z ní vyčíst nedají.
Na tomto místě ještě vsuvka: Poučení o popiscích v tomto článku platí takříkajíc obecně. Jestliže své snímky zveřejňujete například na nějakém zájmovém webu – jako třeba já na svém webu o koloběžkách – čili publikujete je pro víceméně poučené diváky, můžete si dovolit být méně konkrétní. Koloběžkářům nemusím v popiscích psát, že se mají při odrážení střídat nohy, ovšem pokud své fotografie zveřejňuji třeba v nějakém mainstreamovém médiu, není vůbec od věci tuto informaci u vhodné fotografie využít :-)
Divák vás nezná, vy neznáte jeho
V cestovatelské reportáži, jakožto tématu aktuální Fotky Nikonblogu, se u popisků můžete doslova vyřádit. Je ale důležité si uvědomit základní premisu: Své fotky předkládáte divákům, kteří s vámi necestovali. Ano, možná na stejném místě někdy také byli, ale s tím nemůžete počítat. Přistupujte k divákům svých fotografií jako k lidem, kteří o vaší cestě nic neví. Předpokládejte, že dané lokalitě nikdy nebyli, neví co je na vašich snímcích, všechno vidí poprvé. Sdělte jim v popiscích alespoň odpovědi na krátké otázky: Kde to je? Co to je? a další. Co další? Mám-li na fotografii například rozhlednu, proč v popisku rovnou neuvést také její výšku? Vyfotím-li cizokrajnou rostlinu, napíšu do popisku, jak se jmenuje (pokud to tedy vím :-)) nebo čím je zajímavá. Jestliže někdo dělá na snímku něco neobvyklého, je nanejvýš vhodné to v popisku krátce vysvětlit. A tak dále, a tak dále…
Krátké, dlouhé nebo něco mezi tím?
Popisky by měly být spíše stručnější nežli příliš rozvláčné. Přece jenom jde o doplňující informace – fotografie je stále tím primárním nosičem sdělení. Pokud je třeba u nějakého snímku dlouhý podrobný popisek, který „ho vysvětluje“, zvažte, jestli není lepší použít jinou fotografii s lepší vypovídající hodnotou. Smyslem fotografie není vytvářet snímky, které potřebují dodatečné vysvětlení. Osobně jsem zastáncem maximálně tří krátkých vět v popisku. Tedy žádné dlouhé „romány“, ale ani dvou či tříslovné popisky typu například Akce pomalu končí.
Autor je jen jeden
Mimochodem, zejména pokud své fotografie posíláte do médií, nebo je zveřejňujete jinde než na svém profilu na sociálních sítích či vlastním webu nebo jiném svém portfoliu, nestyďte se za své autorství! Je samozřejmě mnoho situací, kdy je zbytečné k fotografiím přikládat sofistikované popisky, nicméně jméno autora ve znění Foto Jan Novák, neškodí nikdy. Že si váš snímek nikdo bez vašeho vědomí „nepůjčí“, vám to sice nezaručí, ale jakousi kredibilitu to vašim fotografiím dá. A pokud své fotografie necháváte publikovat jinde, trvejte na tom, aby u nich vaše jméno bylo vždy, ať už své snímky poskytujete zadarmo nebo za úplatu.
Trocha češtiny neuškodí
Popisky jsou psaným projevem, který má svá pravidla. Budete-li je dodržovat, záleží na vás, nicméně doporučení nejvyšší autority pro češtinu, Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR zní:
Za nadpisy, nápisy a popisky (jako jsou novinové titulky, názvy článků a kapitol, tabulek, grafů a obrázků, legendy k obrázkům, popisky pod fotografiemi, vývěsní štíty, označení podniků a institucí, nápisy na plakátech apod.), pokud stojí na samostatném řádku nebo jsou‑li dostatečně grafickou úpravou odlišeny od ostatního textu, tečku nepíšeme.
Zdroj Internetová jazyková příručka
Ještě jednou: Na konci popisku k fotografii se nepíše tečka! Že se to odhadem v možná 70–90 procentech případů běžně nedodržuje, čili že tečku u popisků najdete, to je jiná věc. Ignorantství nebo neznalost nehodlám hodnotit. Správně zde však tečka být nemá.
Trochu jiná situace nastává, když je popisek složený z více vět. Internetová jazyková příručka k tomu říká toto:
Tečky píšeme v popiscích, pokud obsahují více vět; poslední věta může být i bez tečky.
Zdroj Internetová jazyková příručka
Je to logické – za větou, za níž následuje další věta, tečku udělat musíte – věty je třeba obvyklým způsobem od sebe oddělit. Zdali uděláte tečku i za poslední větou, to už jazyková autorita nechává na vás. Já ji tam v těchto případech dávám. Připadá mi divné, když první věta či věty na konci tečky mají a poslední pak ne :-)
Dobrý pomocník
Popisky nejsou zbytečnou prací navíc, jak by se snad někomu mohlo zdát (a jak to občas vypadá i v médiích). Pokud popisek k fotografii skutečně smysluplně doplňuje další informace, které – už naposledy opakuji – ze samotného snímku vyčíst nelze, pak teprve nabývá správného významu a posouvá informační hodnotu na vyšší úroveň. Mějte to na paměti :-)
