Pokud na fotografii nepohlížíte jen ze svého zorného úhlu, ale zajímáte se také o tvorbu ostatních autorů, nepochybně vám jméno Stanislav Krupař bude dostatečně známé. Fotograf, jehož profesní kariéra je ve znamení reportáže a dokumentu, se již několik let pravidelně umisťuje na předních příčkách Czech Press Phota. A zcela jistě pak budete znát jeho tvorbu – přestože nyní je to už minulost – ze stránek týdeníku Reflex. To ale ani zdaleka není všechno, nicméně čtěte dál, vše se dozvíte od samotného autora.
Protože… když nás Stanislav Krupař oslovil, zdali bychom nechtěli na Nikonblogu publikovat jeho více či méně utříděné postřehy z cestování po celém světě s fotoaparáty značky Nikon, byla to nabídka, která se jednoduše neodmítá. Tento článek je tedy prvním ze série textů – fotografie pochopitelně nevyjímaje –, v nichž bude našim čtenářům Stanislav Krupař poodhalovat roušku tajemství profesionální reportážní fotografie i své volné tvorby.
Stanislav Krupař bloguje
Poté co fakticky zaniklo fotografické oddělení časopisu Reflex, kde jsem od roku 2009 byl jedním ze tří kmenových fotografů, odešel jsem na podzim roku 2013 na volnou nohu. S tím, že chci pokračovat v tom, co mě nejvíce baví a naplňuje – v živé, reportážní a dokumentární fotografii. Čili v branži, kterou se v Česku uživit nelze. Mediální trh je v těžké krizi, časopisy a noviny u nás šetří a osekávají všechny náklady, které jsou podle vydavatelů zbytné. A autorská fotografie je na ráně vždy jako první.
Od Ukrajiny po Afghánistán
Naštěstí jsem ještě za svého angažmá v Reflexu začal spolupracovat s německým týdeníkem Die Zeit. Ne snad, že by situace na západ od našich hranic byla růžová, stěžují si tam všichni, ale jen proto, že nemají ani potuchy o tom, co zažíváme u nás na východě.
Pro Die Zeit jsem fotil v Sýrii, Iráku, na Krymu, dvakrát v Rusku, dvakrát v Somálsku a na sklonku minulého roku v severovýchodním Afghánistánu. Díky Die Zeit jsem zažil rozbombardované Aleppo, kde jsem si třásl rukou s bojovníky Al Kajdy. Odvážel jsem ze Somálska rukojmí, která tam rok drželi v zajetí piráti. Prožíval obavy poslední obklíčené ukrajinské jednotky na Krymu těsně před tím, než se vzdala Rusům. S ruskými vyšetřovateli jsem hledal masového vraha. V uralské sauně jsem zažil divokou pijatiku místních mafiánů. Plul jsem v jednom člunu se syrskými běženci ve Středozemním moři a pak s nimi seděl zavřený v egyptském kriminále. V afghánském Kundúzu jsem fotil nemocnici Lékařů bez hranic a jako první fotograf zůstal v tomhle městě prosáklém Talibanem přes noc tři týdny poté, co ho dobyla zpět federální armáda.
Jižní Sibiř, moje láska
Kromě Die Zeitu se mi podařilo začít občas fotit i pro skvělé belgické noviny De Standaard a sem tam pro švýcarské Neue Zuricher Zeitung. V Kolíně nad Rýnem se mě ujala největší německá fotoagentura LAIF. V Čechách pak pracuji také pro čerstvě vzniklý časopis Newsweek. A tak jsem 250 dní z roku 2014 strávil na cestách. Vloni jsem cestoval o něco méně, ale stále se to číslo blíží šesti měsícům stráveným mimo domov. Ale živí mě můj sen – reportážní fotografie!
Letos mě zatím focení přivedlo do Finska, za uprchlíky na řecko-makedonskou hranici. A na Sibiř… Jižní Sibiř je totiž moje láska a asi i životní fotografické téma. Už bych ani nespočítal, kolikrát jsem tu – na rusko-mongolské hranici – byl. Třicetkrát, čtyřicetkrát? Kolik let jsem tu prožil? Čtyři, pět, nebo víc?
Začalo to vlastně už v roce 1994, kdy jsem se, spolu se dvěma přáteli, vydal na dlouhou pěší túru skrz divoký Horský Altaj. Láska na první pohled. Pak už jsem tu byl každoročně. V roce 2002 jsem se rozhodl pustit na Sibiři do focení naplno (do té doby to bylo jen dokumentování cest na diapozitivy, všehochuť toho, co jsem viděl, co mi přišlo do cesty). Téma si mě našlo samo – sibiřský šamanismus.
Od té doby, patnáctý rok, fotím výhradně s Nikony. Ne, nejsem fanatik, určitě by to šlo i s jinými přístroji. Ale proč? Právě o tom bych vám v tomto nově vzniklém „blogu na Nikonblogu“ rád něco pověděl. A taky o cestování za fotografiemi, o fíglech, byť prostých, které při svých cestách používám, o svých zkušenostech s technikou, mrazem, vedrem, prachem, foťáky utopenými v bahně. O zážitcích s ozbrojenci, vojáky, policajty, prostě se všemi, kdo vás i tak nemají rádi, a s foťákem na krku vás dokonce nenávidí.
O tom, co mě tak zajímalo, když jsem před patnácti lety začínal. Bohužel na většinu všeho jsem si musel přijít sám. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že lesklé časopisy určené fotografům mají za úkol masírovat prodeje. Já ale chci psát o věcech spojených s focením, které se do žádné reportáže nevejdou. Subjektivní výkřiky. Snad vás budou zajímat.
Fotografovo zimní vybavení
Před deseti dny, 4. února, jsem přiletěl z Prahy na Sibiř. Na jižní Sibiř se vracím od půle devadesátých let. Ale to už jsem psal. Nicméně znám to tu jak své boty, vím, co čekat, a v podstatě jsem tady víc doma nežli třeba v západních Čechách, které jsou pro mne, rodilého Pardubáka zemí neprobádanou.
Vlastně, vždy když to vypadá, že budu mít pár týdnů volno, kdy žádné větší focení na zakázku není na dohled, prchám na rusko-mongolskou hranici. Z letadla jsem vystoupil v Abakanu do pětatřicetistupňového mrazu. Ten kraj se jmenuje Tuva a já sem už patřím. Loni se mi podařilo zmizet sem jen na dva týdny v červnu – přijel jsem sem z Donbasu a do Doněcku se i vracel. Oproti předchozím rokům, kdy jsem zde byl nejméně dvakrát ročně a strávil tady vždy aspoň čtvrt roku, je to úpadek, který mě mrzí. Schází mi Sibiř, stýská se mi po ohromných prostorech, chybí mi mráz. MRÁZ.
O mrazu a focení v něm budu psát příště. Pro začátek tedy zmíním, co jsem si s sebou tentokrát na Sibiř přivezl. Jak tu budu dlouho nevím, možná dva týdny, klidně dva měsíce. Moje roční vízum mi umožňuje strávit tady bez přerušení 90 dní.
Takže takto vypadá má zimní fotovýbava, respektive obsah mého fotobatohu:
1. Nikon D3
2. Nikon D810
3. Nikon D800
4. AF-S Nikkor 14–24 mm F2,8G ED
5. AF-S Nikkor 24–70 mm F2,8E ED VR
6. AF-S Nikkor 24–70 mm F2,8G ED
7. AF-S Micro-Nikkor 105 mm F2,8G VR
8. AF-S telekonvertor Nikkor TC-14E II
9. Sigma 35 mm F1,4 DG HSM ART
10. Náhradní akumulátory Nikon EN-EL4a (pro D3)
11. Náhradní akumulátory Nikon EN-EL15 (pro D810 a D800)
12. Dvě čtečky karet
13. Telefon Nokia
14. Telefon Philips
15. iPhone 4s
16. Mikrofon Senheisser MKE400
17. Náhradní dioptrické brýle
18. Nůž Hultarfors
19. Lžíce
20. Štětec na optiku
21. Zubní kartáček
22. Bloček na rychlé poznámky
23. Zápisník
24. Propiska
25. Multitool Leatherman Charge TTi
26. Lékárnička
27. Špunty do uší
28. Ohřívací polštářek
29. Provázek
30. Izolepa
31. Černá izolepa (tape)
32. Čelovka Led Lenser SEO 7R
33.–36. Externí harddisky ADATA
37. Apple MacBook Pro 13″. 8 GB RAM, pevný disk 1 TB
K tomu ještě paměťové karty – výhradně SanDisk – celkem 176 GB v kartách CF plus 272 GB na kartách SD. Veškerou výbavu mám uloženou ve fotobatohu Lowepro CompuRover AW.
Jeden komentář
Za nejcenější články na nikonblogu považuju takové, které mi umožní nakouknout pod pokličku do fotografického hrnce nějakého opravdu dobrého a zkušeného fotografa.
Tak tohle je určitě jeden z těch fakt dobrých příspěvků. Díky a těším se na pokračování.
a ještě se šoupnu odkaz, na jednu z moc pěkných prací S.K.
https://mono.sk/sibirsky-jezis/