Zatmění Měsíce z Prešova: Mozaika barev na noční obloze

Autor článku: Petr Horálek

„To je v pohodě. Montáž ustavíme ‚by voko‘ ještě zvečera a jak vykoukne Polárka, tak to jen doladíme,“ uklidňoval jsem Pepu Kujala, který statečně vláčel svou obří a neskutečně těžkou aparaturu pro tenhle fotografický pokus do východoslovenského Prešova z dalekého Hradce Králové. „Hrrrdina“ (ano, z historky Miroslava Donutila). No, houbeles, nakonec bylo „všecko jinak, všecko“ (ano, Josef Kemr ve filmu Za trnkovým keřem). Mraky už při západu Slunce jakoby ožily a zatoužily se zblízka podívat na to, co to vlastně kuchtíme. Mohli jsme jim říkat „Ne“, ale neposlechly (ano, ten Petr Čtvrtníček).

První záběr Měsíce

„Už ho vidím,“ hlásil jsem při prvním spatření toho naoranžovělého ducha proti sytě modré obloze mezi pozvolně plující vzdálenou oblačností. Hned jsem naběhl k té masité aparatuře a s pomocí Pepy začal Měsíc hledat. Nebylo to snadné, ale v čase 19:36, tedy jen 6 minut po začátku zatmění, jsem ulovil první záběr. Ten vlevo na snímku.

Mezitím jsme se s dalšími příchozími kochali, Tomáš Slovinský s Viktorií zatím šli ulovit svou ikonickou fotku (koukněte na jeho facebook, budete zírat) a my s Pepou jsme se rozhodli pro nejnesmyslnější manévr: doustavit montáž precizně. Na čem to stálo? Zkuste hádat… ano, v tom světle jsme identifikovali Polárku špatně, zaměnili ji za jinou hvězdu (a prvotní ‚by voko‘ ustavení bylo nakonec správně).

Ztratili jsme minimálně 17 minut. Pak přišel mrak. A sebral nám dalších asi 12 minut. To máme 6 plus 12 plus 17… Kolik to dává? 35 minut. Takže to máme 20:05… Měsíc je sice vidět, ale pořád se mi ho nedaří doostřit. Je tmavý. Hvězdy kolem něj slabé. Fouká vítr. Dalekohled se klepe jak ratlík v zimě na rohožce. A Měsíc zase mizí za oblakem. Ach jo.

Konečně ostré snímky

No, nebudu vás napínat, sérii jsem mohl začít fotit asi 3 minuty po maximu zatmění, tedy ve 20:15. Od té doby se Měsíc začal ukazovat dobře a z každé minuty mám aspoň jeden ostrý záběr.

Foceno na půjčený Nikon Z6III, který nádherně zachoval korektní barvy. Nasazený na obřím 0,25mm teleskopu dohánějícím hvězdy masivní EQ-6 montáží. Podstatné je, že v inkriminovaném čase maximální fáze zatmění už byla tma (zatímco kdybych zůstal v Česku, maximální fáze by byla na světlé obloze zhruba tak, jak na snímku výše počáteční vpravo).

Ten přesun dost pomohl. A odhalil jednu edukativní zajímavůstku, na kterou chci touto nezvyklou mozaikou ukázat.

Proč je obloha modrá

Víte, proč je obloha ve dne modrá? Mohou za to částice v zemské atmosféře, které mají právě takovou velikost, že nejvíce rozptylují modrou složku spektra slunečního světla (kdo chce vědět více, zaměstnejte strejdu Googla pojmem „Rayleighův rozptyl“).

Tuhle modrou můžeme vidět ještě za soumraku (nebo rozbřesku), zkrátka dokud do vrchních vrstev naší atmosféry pořád svítí sluníčko. Červená se naopak láme, a to dovnitř… tedy do zemského stínu, kterým v neděli ladně proplouval Měsíc.

Na snímku tedy vidíte, jak je část slunečního svitu „uvězněna“ v našem vzdušném obalu, zatímco jiná část už utíká na měsíční povrch. Je to přitom pořád to samé světlo – to sluneční, „zpracované“ zemskou atmosférou.

Nejméně světla proniká do středu zemského stínu, proto je tam také Měsíc během zatmění nejtmavší (středu se dotkl severní částí kotouče, tam je proto nejméně světla).

No a to není vše. Když pohlédnete na okraj Měsíce vlevo, což je záběr zachycený jen 3 minuty před koncem úplného zatmění, světlý okraj Měsíce opět přechází nenápadně do modra.

Tomuto jevu se říká „tyrkysový“ a má se za to, že namodralý nádech na okraj Měsíce při konci zatmění má na svědomí hustější vrstva ozonu v té části atmosféry, která se zrovna s okrajem Země na Měsíc před koncem úkazu promítá. Ozon není v atmosféře rozložen rovnoměrně, a tak tyrkysový jev nemusí být a nebývá vždycky výrazný.

Každopádně dělá to, že červenou složku utlumuje a naopak skrze něj prosvítá právě ta modrá. Na začátku sekvence je tedy modré více v naší atmosféře, na jejím konci už na měsíčním povrchu.