Via Italia – italské streetfoto Jany Kupčákové

Jana Kupčáková je čtenářům Nikonblogu známá jednak jako autorka hned pěti čtenářských cestopisů, ale také jako fotografka, úspěšně se prosazující v našich soutěžích, jako je JSEM | Fotka měsíce Nikonblogu nebo Nikon kalendář. Když Jana začala na konci letošního léta zásobovat svůj facebookový a instagramový profil svými „streetovkami“ z Itálie, zpozorněl jsem. Tak dlouho jsem je se zaujetím lajkoval, až mně to nedalo a fotografku jsem požádal, jestli by se nepochlubila čtenářům Nikonblogu, a také nesdělila svoje zkušenosti s focením „na ulici“ ve slunné Itálii. Neodmítla mě, a já jí za to ještě jednou touto cestou moc děkuji. Čtěte a kochejte se!

Italské streetfoto Jany Kupčákové

Via je italské označení pro ulici, a asi není místo, kde by se mi fotilo líp. Za posledních deset let, co se fotce víc věnuji, ať už z pozice lektorky nebo prostřednictvím vlastní tvorby, jsem se dostala k řadě fotografických žánrů. Vyzkoušela jsem si stylizované portréty, produktovou i svatební fotku, nebo práci v ateliéru. Příležitostně fotím reportáže, a na cestách občas i svými kolegy tak oblíbené krajinky. Ale přiznám se, že nic z toho mě příliš neoslovuje. Mojí srdeční záležitostí je a asi už navždy bude streetfotka.

Když jsme na Škole kreativní fotografie probírali historii fotografie, vždy jsem nejvíc obdivovala práce poválečných fotografů, zaměřených na humanistickou fotografii a tzv. „rozhodný okamžik“. Fascinovalo mě, jak výstižně a s jakou lehkostí dokáží zachytit běžné momenty z každodenního života. Miluji fotografie s příběhem, který není přikrášlený ani vyumělkovaný žádnou stylizací. Ulice je pro mě zkrátka jako jedno velké jeviště a neskutečně mě baví tohle živé a neustále se měnící představení sledovat. Baví mě všímat si zajímavých her světel a stínů, humorných nebo výtvarných prvků, výrazů ve tváři, gest, barevných kontrastů, zkrátka situací, které se snadno přehlédnou a trvají často jen okamžik.

A jak se mi fotí v Itálii? Skvěle! Tu zemi totiž miluji. Mám ráda její historii, kulturu, středomořské klima, miluji italskou náturu i smysl pro estetičnost a krásu, stejně jako schopnost užívání si života plnými doušky. A když jste někde rádi, i focení jde samo. Světlo je v téhle části světa skoro vždy příznivé, a tak s nějakým technickým nastavením příliš nebojujete. Slunce tu svítí deset měsíců v roce, barvy jsou syté a nápadité, architektura fotogenická a typické italské „postavičky“ pak fotografie skvěle doplňují.

Pro zachycení celkové atmosféry (zvláště v úzkých klikatých uličkách) používám často širokoúhlý objektiv, ale některé snímky vznikají i za pomoci základního ohniska. Většinou se snažím o zjednodušení reality – vypíchnout svým záběrem to, čeho by si třeba ostatní nevšimli, to, co mě oslovilo, pobavilo, nebo se snažím snímkem odvyprávět krátký příběh. A jak to tak bývá, čím víc na jih jedete, tím jsou lidé srdečnější a usměvavější, a tak jsem se zatím s žádnou negativní zkušeností ze strany svých „objektů“ nesetkala.

Čím více je oblast, v níž se pohybujete, turisticky zaměřená, tím jsou samozřejmě místní obyvatelé vůči objektivům více imunní, což může ostýchavějším fotografům trochu ulehčit práci. Ale myslím, že pokud při fotografování nebudete zapomínat na pokoru, úsměv, a naučíte se i nějaké to italské slůvko, pak nemůžete narazit.

Znám spoustu fotografů, kteří cestující s jediným cílem – fotografovat. Zvolí si určitý námět a tomu se pak na svých cestách věnují. Já jsem zatím vždycky vyjížděla do světa primárně za poznáním. Moje snímky tak vznikají víceméně za pochodu a nahodile, stejně jako fotografie k tomuto článku. Určitě se tak ochuzuji o spoustu dobrých záběrů a ucelený soubor jsem tak doposud nevytvořila. Poznávání bylo vždycky prioritou a při návštěvě pro mě nové země asi i vždycky bude.

Příště už jen focení

Ale do Itálie se vracím pravidelně a tak se plánuji jednou vydat do nějaké vesničky na některém z jihoitalských ostrovů, kterou už znám, a věnovat se tam na sto procent pouze focení. Nerozptylovat se cestováním ani další společností, jen se toulat spletitými uličkami s foťákem v ruce, až se bude městečko ráno probouzet, až utichne, když přijde čas siesty, a čekat, až město začne k večeru opět ožívat. Vracet se opakovaně na stejná místa v různou denní dobu, vyhlížet zajímavá zákoutí, vyčkávat na ty správné záběry, kochat se a doplňovat energii zmrzlinou. Třeba o tom bude můj další článek :-)

Jeden z mých nejoblíbenějších fotografů, Elliott Erwitt, kdysi řekl: „Ani všechna technika světa neodčiní neschopnost všímat si“. A o tom to myslím celé je! Tak dobré světlo a dívejte se kolem sebe pečlivě.

Foto Jana Kupčáková, září 2018, ostrovy Ischia a Procida