Prchavý úkaz „Venušanské perly“ hravě zachycen Nikonem

Přes zastíněný dalekohled

Aby úkaz Petr Horálek úspěšně zaznamenal, využil světelného zrcadlového teleskopu o průměru 25 centimetrů, na jehož výstup namísto kukátka vložil právě Nikon Z6III. „Velký problém bylo ale světlo ze Slunce, které se do tubusu dostávalo ze strany a činilo tak obraz výrazně méně kontrastní,“ vysvětluje Horálek. Problém vyřešil tak, že z kartonů vytvořil obří sluneční clonu, která se natahovala daleko před teleskop a boční sluneční světlo tedy omezila na minimum.

Chvějící se vzduch nepřítelem

Samotný zákryt trval jen asi půl minuty. To byla doba, za kterou Měsíc pozvolna zakryl neúplně osvětlený kotouček nejjasnější planety Sluneční soustavy. I když obě tělesa byla dost jasná, záznam byl přesto fotografickou výzvou. „Můj dalekohled nemá pohon, kterým by kompenzoval rotaci Země, takže potom, co jsem musel Měsíc najít ještě v době dlouho před zákrytem – kdy byl vzduch ještě čistý – nezbývalo mi, než další asi dvě hodiny držet u teleskopu službu, aby se mi objekty neztratily ze zorného pole. Věděl jsem, že znovu bych je už na denním nebi nemusel úspěšně najít,“ vzpomíná Horálek.

Hlavním nepřítelem při samotném focení byl ale teplý vzduch jednoho z posledních letních dní. „Obraz se s blížícím se úkazem začal velmi nepříjemně chvět, protože po pravém poledni už bylo opravdu horko a masy teplého vzduchu vytvářely velmi problematické optické podmínky. Abych docílil ostrého obrazu,  při snímání jednotlivých fází úkazu jsem u každé fáze vždy spustil extrémně rychlé snímání a zaznamenal jsem zhruba 7 záběrů  za sekundu při nejkratším možném čase 1/8000. Tyto záběry jsem pak matematicky složil do sebe, abych potlačil nežádoucí šum a statistickými metodami mohl Měsíc doostřit,“ vysvětluje způsob focení a zpracování Horálek. Celkem 8 těchto fází pak zobrazuje na kompozitním snímku, který zabírá poslední tři minuty úkazu.