O tom, že Marek Musil fotil předloni americký festival Burning man, jsme už na Nikonblogu psali. Kdo z vás viděl některou z jeho výstav Burning man – Dust and Light, nebo alespoň dílčí fotografie, mně dá jistě za pravdu, že je to fascinující podívaná. Marek je ale perfekcionista, a tak Burning mana fotil podruhé i v loňském roce, a aby toho nebylo málo, přidal ještě festival Africa Burn a izraelský Midburn.
O tom všem jsme si spolu povídali jednoho pravého poledne v pražské samoobslužné restauraci Kantýna. Takže když jsem rozhovor přepisoval, slyšel jsem z diktafonu veškerý okolní hluk, a někde z dáli Marka, jak ukazuje fotky v MacBooku a říká: „Vidíš, to je moje přítelkyně Denisa, tady je ta artkára, co dělal ten Čech, toto je jedinej černoch z Africa Burn… kde jsme to přestali?“ Ale já věřím, že vás tento rozhovor zaujme. A i kdyby ne, tak Markovy „burningfotky“ stoprocentně!
Rozhovor s Markem Musilem
Ty jsi loni objel a nafotil tři festivaly „typu Burning man“, nicméně pravý Burning man je jenom jeden – ten ve Spojených státech. Nebo se pletu?
„Je to tak. Pořadatelé amerického Burning mana drží ochrannou známku. Nadšencům v Africe, kteří pořádají Africa Burn, dali požehnání nebo prodali frenčízu – do toho já zase tak nevidím. Ale i v Africe uznávají těch deset původních principů Burning man. Třetí největší festival, na kterém jsem taky loni fotil se pořádá v Izraeli v Negerské poušti. Jmenuje se Midburn – od pojmu Middle East. I zde je to parta nějakých dvaceti nadšenců, kteří nejprve deset let jezdili na americký Burning man, pak se dohodli s pořadateli a dělají něco podobného v Izraeli.“
A kde se pořádá Africa Burn?
„V Jihoafrické republice, asi pět hodin jízdy autem od Kapského města v rezervaci Tankwa Karoo National Park. Není to úplně poušť, spíš taková step.“
Tvoje výstava z amerického Burning mana měla podtitul Dust and Light (prach a světlo), ale já mám z těch fotografií občas pocit, že tam snad ani slunce nesvítí.
„Ale svítí! Přes den je tam až padesát stupňů Celsia. Burning man se pořádá v Nevadské poušti, která je na hranicích Kalifornie a Nevady. Všichni na světě sice říkají ‚Burning man v Kalifornii’, ale ve skutečnosti je to pořád Nevada. I když je to jen pár mil od hranic. Festival se pořádá ve vyschlém jezeře s rozpraskanou zemí, kdy všude kolem tebe lítá alkalický prach. Prší tam jen jednou za rok. Padesát stupňů je tam přes den, v noci pak klidně nula.“
Takže tam svítí slunce? ;-)
„Nesvítí. Pere! Když se nepráší a nejsou mraky – a ty nejsi zakrytý, oblečený –, tak jsi hned spálený.“
Na „originálním“ Burnig manu jsi byl už podruhé. Proč ses rozhodl zapojit do svého projektu i další dva festivaly a udělat z toho triptych?
„Bavily mě na tom ty rozdílné světadíly. Amerika, Afrika a Blízký východ. Na každém světadílu je to jiné. Navíc jsme se u kávy dohodli s Míšou Rýgrovou (česká členka organizačního týmu Burning man. Pozn. redakce), že by nebylo špatné vydat knihu. Pro mě to byla i otázka prestiže, protože tohle v Česku ještě nikdo neudělal. Jenže materiál z jednoho festivalu je sice super na výstavu, ale na knihu je to málo. Takže jsem letěl ještě na Africa Burn a hned tam jsem se rozhodl, že dám i Midburn. Navíc se z toho stala srdeční záležitost, takže to šlo samo. Když jsem se vrátil z Izraele, věděl jsem, že teď už ten triptych drží pohromadě a mám dostatek materiálu pro knihu.“
A proč jsi vlastně jel do Států znovu?
„Předloni jsem na Burning manovi fotil převážně skoro jenom ty instalace. To bylo ostatně i na výstavě v Nikon Photo Gallery a na jiných místech. Ale to nedá ucelený obraz o tom festivalu. Loni jsem proto fotil v podstatě jen lidi. Spíš reportážním stylem. Chtěl jsem tam dostat atmosféru toho festivalu, ne jen ty instalace.“
Je ta atmosféra stejná nebo aspoň podobná i na Africa Burn a Midburnu?
„Tuhle otázku jsem si kladl taky, když jsem mířil do Afriky. Brzy jsem zjistil, že obrovský rozdíl je v etnickém složení návštěvníků festivalů. V Americe je prostě celý svět. Od Mongola až málem po Eskymáka :-) Jakkoliv jsem v Africe očekával černochy, tak zde byli převážně lidé bílé pleti. Až pak jsem si uvědomil, že Jižní Afrika vlastně byla kolonizovaná Evropany. Takže černocha tam potkáš sporadicky. Na Midburnu sice najdeš směs různých národností, ale převažují tam Izraelci.“
Když jsem psal upoutávku na tvoji výstavu v Nikon Photo Gallery, použil jsem slovní spojení „vizuální orgie“. Jak to bylo na dalších dvou „Burning manech“?
„Ano, to jsi napsal správně. V Nevadské poušti je to úplná placka – hrozně se tam práší, slunce pálí skrz mraky a rozptyluje jej ten jemný písek. Nádherné fotogenické světlo! V Africe už to není poušť, ale spíš step. Do kempu se přijíždí po Dead road, což je cesta posetá malými ostrými kamínky, kde co pět set metrů stojí odstavené auto, jehož posádka opravuje defekt. Když si tam půjčuješ auto, tak ti doporučí, aby sis vzal minimálně dvě rezervy. Nicméně africké slunce je prostě mega! A to jsem tam byl v dubnu. Nejkrásnější slunce je tam samozřejmě v létě. No a Izrael, to je zmenšená kopie originálního Burning mana. Až na ty artkáry tedy – takové ty alegorické vozy. Ty zde nejsou povolené, a nejezdí ani v Africe.“
Předpokládám, že Africa Burn a Midburn jsou festivaly mnohem menší nežli Burning Man.
„Je to tak. Zatímco v Americe bývá 70 000 lidí, na Africa Burn je jich jen asi 15 000 a na Midburn kolem 5 000 lidí. Ale zase to má výhodu, že se dostaneš blíž k těm instalacím i k lidem. Je tam taková řekněme komornější atmosféra.“
Čtenáře Nikonblogu bude určitě zajímat, čím jsi v těchto v podstatě extrémních podmínkách fotil.
„Měl jsem klasickou reportážní sestavu – dvě těla a na každém z nich jiný objektiv. Ne kvůli rychlosti, ale proto, že v tom prachu se dost dobře objektivy měnit nedají. Když jsem byl na Burning manu poprvé, tak jsem měl jen jedno tělo. Takže vždy celý den jsem fotil jedním objektivem, večer jsem sestavu ve stanu oprášil, vyměnil objektiv a druhý den fotil zase jím. Loni to bylo mnohem lepší, protože jsem měl dva Nikony D810, na jednom AF-S Nikkor 24–70 mm F2,8E ED VR a na druhém AF-S Nikkor 70–200 mm F2,8E FL ED VR.“
Měl jsi sice profesionální nářadí, deklarované jako odolné vůči prachu a stékající vodě, musím se ale přesto zeptat: co „říkala“ fototechnika na všudepřítomný prach?
„Neprotestovala a vydržela všechno. Já jsem to, upřímně řečeno, ani nějak zvlášť neřešil. Foťáky jsem občas otřel vlhčenými ubrousky, a přední čočky ‚na sprosťáka‘ do bavlněné košile :-)“
Díky za rozhovor Marku!
Marek Musil
Rebel s moravskou krví v těle a světonázorem renderovaným pobyty v celé Evropě, severní Africe, na Blízkém východě, v Izraeli i v tolik milovaném New Yorku a vlastně celých Spojených státech. Dnes žije v Praze a fotí pro většinu předních módních a lifestylových magazínů i reklamních agentur tuzemské provenience. Přesto stále zůstává na zemi, rockerem s fantazií a sny, který si pomalu, ale jistě naplňuje svoje touhy po autenticitě zachyceného momentu i jeho intenzitě. |
Fotografie Marka Musila z festivalů Burning man, Africa Burn a Midburn
Zajděte si na výstavu a kupte si knihu
Až do 8. dubna 2018 máte možnost zhlédnout výstavu volné tvorby Marka Musila World of Fire s podtitulem The Burning Man Collection, která se koná v pražské Leica gallery. Zde si také můžete zakoupit knihu Dust and Light – The Burning Man Collection. 264 stran formátu 33 × 24 cm obsahuje fascinující fotografie Marka Musila ze všech tří festivalů „typu Burning Man“, doplněné česko-anglickým textem.
Kde
Leica Gallery Prague, Školská 28, Praha 1
Otevřeno:
Pondělí–pátek: 10–21 hodin
Sobota–neděle–státní svátky: 14–20 hodin
Kdy
2. 2.–8. 4. 2018
