Jo! Jsem zpátky z K2! Teda, dnes jsem se ve zdraví vrátil do základního tábora a svůj cíl, CI (6 100 m n. m), jsem splnil. Jsem šťastnej! Pokud by Vás to zajímalo víc, níže je moje hodně otevřená zpověď, kterou jsem bušil po večerech do iPadu ve stanu.
Milý čtenáři, až budeš číst následující text v teple doma, udělej mi radost a sundej si alespoň na chvíli papuče a ponožky. Anebo brejle. Anebo obojí. Anebo obojí a zajdi si ještě do ledničky pro lahváče. Než ho otevřeš, strč si jej na chvíli pod zbylé oblečení. Přiblížíš se tak našim pocitům a některé pasáže ti tak budou výrazně srozumitelnější. Ještě bys teda předtím mohl pomoci sousedům se stěhováním, ale to už bych asi chtěl moc.
Následující text jsem klapal do tabletu během tří dnů, které mi bylo velikou ctí strávit na druhé nejvyšší hoře světa, K2. Přestože jsem ani na okamžik neplánoval vystoupit až na její vrchol, kvůli těmto třem dnům jsem půl roku běhal, plaval a lezl po umělých stěnách. Ještě že tak!
DEN PRVNÍ – Z Base Campu (BC, 5 001 m n. m) do Advanced Base Campu (ABC, 5 200 m n. m)
Dneska jsem si nečekaně sáhl na dno. Tedy, přinejmenším si na něj sáhly moje plíce a srdce. Tři hodiny takovéhle tepovky jsem vlastně možná ještě nikdy nezažil. A stačilo přitom tak málo. Vzít si příliš těžký batoh… Ono, těžké bágly jsou odvěkým problém fotografů, o filmařích nemluvě. Sbalit se do úhledného alpinistického baťůžku není s technikou zkrátka možné, pokud není člověk ochoten přistoupit na nějaká výrazně kompromisní řešení. Tím z mé strany bylo ponechání velkého stativu v základním táboře. Baterky do drona člověk ale nechat dole nemůže, stejně jako zrcadlovku, objektivy anebo nějakou tu zvukovou techniku. Ač jsem ze seznamu techniky krájel jak jsem krájel, ze základního tábora jsem vyrazil se dvacetikilovým fotobatohem na zádech. „No co, doma přece chodím i s těžším, do předsunutého tábora je to jen kousek, sotva tři hodiny“, utěšoval jsem se ještě než jsme vyšli. Jenomže doma jsem o skoro pět tisíc metrů nad mořem níž, a je tam co dýchat.
Každý krok znamenal dva i více hlubokých nádechů, srdce mi tlouklo jak o život. Přestože jsem kráčel velmi pomalu, moje tělo si myslelo že běžím závod. Tu a tam jsem se na chvíli zastavil, ale více jak půlminutu odpočinku jsem si dopřát nemohl. Moje skupina se mi vzdalovala a přijít o vizuální kontakt s nimi jsem si nemohl dovolit. Nejen, že bych se mohl zase ztratit, ale hlavně by mě jen těžko hledali v případě, že bych spadl do některé z hlubších trhlin, kterými místní ledovec vskutku oplývá.
Při vlastním nástupu na ledovec mě čekalo velmi milé překvapení. Náš japonský vůdce Šindži na mě počkal, společně s Reném z Holandska, který je přes svůj již kmetský věk ve značné kondici. Měl jsem z toho velikou radost. Cestu skrz ledovec jsem již sice zhruba znal, ale drápat se jím sám by bylo šílené. Oba borci se mi nabídli, byli ochotni vzít si něco z mého báglu. René ukazoval například na můj malý stativ, Gorillapod. To byla celkem úsměvná situace, neboť si vybral patrně tu nejlehčí věc, jakou jsem nesl. I ten doušek vody, který jsem si během této chvíle dal, byl těžší. Šindži i René se následně rozhodli můj batoh obtěžkat. Jejich překvapení mi udělalo dobře. „Petře, ty hovado, vždyť ten tvůj batoh váží co naše dva dohromady!“, vysvětlil mi Šindži vážnost situace.
Rozhodl jsem se ale nepřijít o morál a nic jsem jim nakonec nedal. Bylo by mi trapně a takhle jim alespoň bylo jasné, proč tak funím a co pár kroků stavím na kyslík. Dal jsem to. Za hodinu a kus dřiny od našeho setkání jsme se objevili u našich stanů. Klára si už přes půl hodiny v tom našem četla, když jsem zavrávoral v předsíňce. Jen co jsem shodil bágl, nafoukl jsem si karimatku, převlékl triko a následné dvě hodiny jsem byl v limbu. Nevěděl jsem o ničem. Probral jsem se až chvíli před večeří.
Když nám Geret poprvé oznámil plán setrvat v ABC celý den a dvě noci, přemýšlel jsem, co tam na tom „plácku“ o sotva pár metrech čtverečních budeme tak dlouho dělat. Jak jsem ale ABC poprvé spatřil, bylo mi to jasné. Budeme se modlit! Budeme se modlit, aby na nás nic nespadlo. Prostor ABC rozhodně nepřipomíná místo, kde by se chtěl člověk zdržovat. Ba naopak, zdravý rozum velí „rychle pryč“. Geret nás ale ujišťuje, že je to tu celkem bezpečné. Ta hromada kamení nad námi se prý nemá důvod uvolnit a lavina jde přece bokem. A je pravda, že na zvuky praskajícího ledu a padajícího kamení z okolních stěn po čase reaguje už jen málokdo. Vlastně, hlavně asi já.
Mezitím, co jsem ťukal tento text do tabletu ve stanu, ležela vedle mě Klára a něco si četla. Do stěn stanu se opíral vítr a občas na něj lehce zabušily zledovatělé vločky. Klára sebou znenadání trhla, vyskočila ze spacáku a hlasitě výskla: „Tohle je ta nejdebilnější věc, jakou kdy kdo vymyslel!“. Chvíli jsem zmateně přemítal, o čem je řeč a proč se začala tak vehementně svlékat. „No jo no, tlačí mě příšerně podprda! V tom se takhle dlouho vůbec nedá vydržet! Si je stejně jednou nechám zvednout, aby držely samy…“, pravila, zatímco nehodící se část oděvu odletěla do rohu stanu a Klára pokračovala ve čtení.
Tyhle její výlevy mě celkem začaly bavit. Zatímco se na čundrech spousta holek snaží svoje ženství potlačit, přinejmenším proto aby zapadly mezi kluky, kterých na takových akcích bývá většina, a taky proto, že je to pohodlné, Klára je přesný opak. Všichni jsme si na to tady už zvykli, a jakmile si zapomene napatlat na pusu tu istanbulskou rtěnku, hned jí to někdo z party připomene.
Večeře i mytí nádobí v potoce proběhly ve velmi kamarádské náladě, zalehli jsme ale se soumrakem. Ještě než jsme usnuli jak batolata, chvíli jsme si povídali. A zjistili jsme, že to stýskání po rodinách máme stejné. Je to nejspíš tím pocitem fatality, vědomím možnosti konečné. Jak říká strýček Reinhold Messner, principem propasti. Každá zpráva z domova nás rozbulí. Nemůžeme si pomoct.
DEN DRUHÝ – ABC (5 200 – 5 668 – 5 200 m n. m)
Nad ránem mě ze sna, v němž vysvětluju pákistánskému vojákovi moje dosavadní počínání s dronem, vytrhla zase bolest hlavy. Procházka, tedy spíš přeskakování balvanů kolem stanů, mně nepomohlo. Spolkl jsem tak další brufen a ještě jeden prášek na zažívání. Moc chuti k jídlu ve mě nebylo, ale ještě jsem na chvíli usnul. Když přišel čas snídaně, na jídlo jsem pořád neměl pomyšlení. Dostal jsem do sebe alespoň trochu objektivně hnusných sušených míchaných vajíček a jeden lívanec. Když už jsem si byl po nějakých deseti minutách takřka jistý, že snídani nevyhodím, začal jsem se oblékat do sedáku a oblečení na výstup. Každý rychlejší pohyb znamenal pro mě velké zadýchání a potřebu alespoň krátkého odpočinku. Nechápal jsem, co tu vlastně dělám a jak můžu chtít stoupat do kopce, když se nejsem ani schopen v klidu obléct. Stačil ale pohled na podobně znavené parťáky a bylo mi líp. Nebyl jsem v tom sám.
Kousek od tábora jsme nasadili mačky a zahájili výstup. Bylo to strašný. Protože mě ráno byla zimka, nechal jsem si na sobě slabou péřovku. Náš hlavní šef Geret, jehož jméno je na ní vyšité, si ji nechal taky, což mě uklidňovalo. Nevím jak dopadl on, ale já se zpotil jako prase, z čehož už nebylo úniku. Teď jsem ji už sundat nemohl a musel jsem doufat, že se venku příliš neochladí. Mokrý pot na zádech by znamenal jisté prochlazení.
Stoupali jsme příjemným tempem. Tep jsem měl jistě přes stodvacet, dýchal jsem hluboce a rychle. Ale dalo se to. Poprvé v životě jsem stoupal po fixním laně. V jedné ruce ascender, v druhé hůlku anebo cepín. Naštěstí to není až tak složité a po hodině Šindžiho hodinky hlásí pro mě neuvěřitelných 5 668 metrů nad mořem. Sněžilo, foukal studený vítr a bylo prostě hnusně. Otočili jsme dnešní aklimatizační výstup a za půl hodinky jsem už zase ležel jako mrtvola ve stanu. Chuť k jídlu pořád nikde, jen jsem dopil zbytek vlažné vody z termosky. Klára mě vyzvala k přemýšlení o tom, zda chci zítra opravdu vyrazit s nimi. Neodpověděl jsem jí. Usnul jsem.
Když jsem se po hodině probral, zašel jsem na kafe před vedoucí stan. S Reném i s Šindžim jsme započali diskusi o batohu. Pokud chci udržet tempo stoupání s ostatními, nesmí být můj bágl těžší, než ty jejich. Jenomže oni si nesou jen spacák a náhradní tričko. Moje fyzička není myslím o moc horší než jejich. Není ale o nic lepší. Vlezl jsem ke Kláře do stanu a řekl jí, že jsem učinil rozhodnutí. Byla na ní vidět zvědavost. Už nebudu pokračovat? Točím to dolů? „Zejtra tu nechám dron. V tomhle větru se lítat stejně nedá. Pokud by se nahoře udělalo chvíli bezvětří, byl by to stejně let jen pro čísla. Nic tak hezkýho tam nahoře stejně nebude, v porovnání s tím, co je tady.“ Klára se pousmála. „Ty se teď už hlavně vyser na to, že máš fotit. Ráno třeba ještě cvaknem pár fotek, ale zejtra to bude fakt kotel pro všechny. Soustřeď se už je na sebe, ju?“ Ju. A tak jsem se rozhodl, že kromě trochy proviantu, spacáku a péřovky nahoru potáhnu jen zrcadlovku se dvěma objektivy. A gorillapod. Nic víc, nic míň. Zapil jsem další brufen kafem a doufal, že veceři už sním s chutí.
A taky že jo. Odpočinek mi pomohl a já do sebe narval dávku těstovin. V tu chvíli se objevil náš šerpa Tashi. Náš kouzelný šéfkuchař Antony sídlící v BC – protože nemá rád výšky – dostal skvělý nápad. Poslal nám po Tashim večeři! A jakou! Zeleninový salát, čerstvě pečené kuře se zeleninou a k tomu dvoulitrovou láhev Sprite. Tedy – půlku lahve vypil, a dolil to Ginem. K tomu nám poslal na snídani vajíčka, opravdová, nesušená, a pár dalších drobností. Toho večera jsme zalezli do péřových spacáků jako myšky. Čekal nás dlouhý den!
DEN TŘETÍ – Z ABC (5 200 m n. m) do CI (6 100 m n. m)
Kolem třetí ráno do ABC dorazili pacholci šerpové. Pacholci proto, že nedokážou na chvíli zavřít pusy. Pořád si nahlas povídají, zpívají a dělají příšerný bordel při sestavování lezeckýho vybavení. Jenomže nebýt jich, na naší cestě by chyběla fixní lana. A bez fixních lan je to v sedmdesátistupňovém namrzlém svahu už moc velké dobrodružství. Tak jsme je nechali. Stejně nám v pět budíček oznámí začátek dne D. Tedy, abych to uvedl na pravou míru. Den D to je pro mě. Pro ostatní je to aklimatizační den prvního kolečka, dál pak chtějí pokračovat do CII (6 700 m n. m) a další den na skok někam k CIII. Ale můj cíl, můj summit, leží právě v CI. Výš mi neplatí pojištění. Moje super botky Asolky jsou super cca do 5 500 m n. m, možná až do oněch šesti tisíc, výš už je to risk.
Všichni ostatní stoupají ve speciálních výškových botách už z BC. Všichni v tom vypadají jak kocour Mikeš, ale po hodině ve svahu jim trochu závidím. Sice nevím, co bych s takovýma botama doma dělal, ale mráz si našel cestu k mým prstům na nohou, přes boty i troje ponožky. Naštěstí to není nic co bych neznal, a kopu mačkama do svahu o něco víc, než ostatní. Však ono se to poddá. Aby to nevyznělo špatně – tyhle boty jsou nejlepší, jaký jsem kdy měl na noze, a to jsem vystřídal možná už všechny větší značky na našem trhu. Mačky na nich drží jak přibitý. Před expedicí jsem si je vybral taky i proto, že v Alpách v nich budu prostě někdo, a dva dny zimky tady v Pákistánu nějak překousnu, ne. Vždyť jsem už velkej kluk a na cestu dolů super tak, jako byly cestou nahoru. Překonávám tady v nich bez obtíží ledovcové říčky jako nic, takže paráda.
Zastavil jsem ještě hodně velký kus před nástupem do fixu. Měl jsem na ostatní náskok, neboť řešili hned na začátku nějaké balení. Vyndal jsem z báglu foťák a malý stativ, a začal chystat scénu. Několikrát jsem se před objektivem prošel sám, v plné polní. Aspoň jsem vyladil kompozici, a koneckonců, tyhle záběry se mi ještě můžou hodit. Je mi od rána o hodně líp, než včera. A mám aspoň chuť fotit a filmovat. Užívám si. Nic mě nebolí a jsem za to strašně rád. Nadešla ta chvíle a náš tým kráčí před kamerou. Namísto pochvaly nad záběrem se mi dostalo studené sprchy od Kláry: „Koukali jsme na tebe a všichni jsme se shodli, že tu chodíš strašně pomalu…“ Hlava mi to nebrala, protože jejich výstup mi krom pelotonového uspořádání Závod Míru fakt nepřipomínal. Rychle jsem sbalil batoh a skupinu dohnal ještě před fixy. Dohnat je mě stálo hodně sil, ale stálo to za to. Klára se uklidnila. Myslím, že měla o mě obavy. Ona jediná ve skupině ví, jakej jsem zelenáč. Pozvala mě sem. Nechce aby se mě něco stalo.
Nástup do lan byl prima. Fyzička se dneska dostavila a já to tam sázel pěkně od podlahy. Geret nasadil hodně klidné tempo, takže můžu chvilkama i dýchat. Luxus. Co hodinu dáváme pauzu na vodu. Pokaždé se na mě zkušení pardi obrací a ptají se, zda jsem v pohodě. A já jim pokaždý vysvětluju, že až na ty zmrzlý prsty nemám trable. Ale taky jim vysvětluju, že s těma prstama se počítalo a že vím, jak na to. Někde v polovině výstupu mi to už nedalo a vyndal jsem foťák. Ta vejška je strašná – vždyť už jsme nastoupali víc jak půl kilometru! Naše stany tam dole jsou jen malé tečky. Ledovec pod námi se barví do modra, je krásný!
Opouštíme sněhové království, zbytek už budou jen poctivé mixy – lezení, kde se střídá sníh, led a kámen. Jde to pomalu, ale mně se to strašně líbí. Tohle jsem chtěl zažít. Jen se chvílemi ozývá levé koleno, přeci je to jen 16 měsíců od kompletní plastiky vazů a odstranění části menisku. Když si ale dávám pozor a nestavím jej do příliš extrémních pozic v zátěži, šlape jako nový. Vylezlo slunko. Nemluvíme spolu. Jen vzájemně posloucháme hluboký dech ostatních, cinkot cepínů, skřípání maček o kameny a pokašlávání všech členů party. A jinak ticho. Výstup začíná bejt fakt nářez. Ale cvakáme. Stoupáme. A dejcháme.
Klára z ničenic zahlásila: „Stany!“ Byla to obrovská úleva vidět první výškový tábor! Když jsme do něj dolezli, obešel jsem všechny parťáky i šerpy a poděkoval jim, že mě sem dovedli. První výškový tábor, můj cíl! 6 100 m n. m! Ještě nikdy jsem tolik o něčem nepochyboval, že to dokážu! Jsem tady! René se smál a povídá: „Tak sis zvednul výškový rekord, pardále!“, a poplácal mě po zádech. To, že můj nejvyšší dosavadní rekord byl tři a půl kilometru a ještě k tomu v Africe si nechávám pro sebe. Stejně by mně nevěřili. Mark mě hned na hoře zpražil slovy o tom, že fakt nečekal, že se dnes potáhnu na horu. Byl pevně přesvědčený o mém sestupu.
Usedám na sníh vedle Kláry. „Dobrá práce chlape!“, napravuje Klára ranní křivdy. „Vyšlapal jsi to fakt dobře! A jestli si myslíš, že nevím, že sis ten dron vzal, tak seš na omylu. Věděla jsem to celou dobu!“ „No jo no. Sem si vzal na dnešek míň vody, abych to utáhnul. Promiň. Ale já musel. Znáš mě. Jo, mám ho tady. Ale jen se dvěma baterkama!“
Chtěl jsem vlastně hned letět, ale vítr měl v nárazech dobře kolem deseti metrů za sekundu. V milovaných Pardubicích je tenhle vánek v pohodě. Ale tady se bojím. Dron pracuje v tak řídkém vzduchu na limitech. Stačí malý závan větru, a nebude mít dostatečný výkon na to, mu čelit. Rozhodl jsem se zariskovat a doufat v bezvětří. Včera večer a dnes ráno přišlo, třeba přijde zas. Jen co jsem zalehl odpočívat do stanu, slunce se schovalo za mraky, zvedl se vítr a začalo sněžit. Přestože jsem neztrácel naději, ležel jsem tam s pocitem promarněné příležitosti. Nenadělám nic. Hlavně že jsme my i dron v pohodě.
Za pár hodin vítr trochu polevil. Zahájil jsem dvacet minut dlouhý oblékací ceremoniál a vyrazil sebrat časosběr, který jsem mezitím nechal pracovat na skalnatém ostrohu nad táborem. Když jsem se pak vracel do stanu, rozhodl jsem se. Teď, anebo nikdy! Vyndal jsem z batohu dron, jehož baterku jsem doposud hřál ve spacáku mezi stehny. Venku byla už teplota hodně pod nulou a jakákoliv chyba může znamenat pád do strmého svahu, kam by se pro něj už nikdo nikdy nevypravil. Srdce mi zase bušilo jako o závod. Byl jsem plný očekávání a strachu zároveň.
Na poslední chvíli jsem ještě rukama srovnal kousky ledu a kamení, aby stál dron alespoň trochu rovně. Křižuju se. Jde se na věc. Start. Plyn. Více plynu. Dron se začíná chvět. Ještě více plynu, skoro maximum. Je ve vzduchu. Klepe se jak osika a každý, byť drobný záchvěv větru jej rozhodí. Ale visí! Rychle pouštím filmový záznam. Hlavně žádný kraviny. Létám v těsném dosahu a po třech minutách jsem se rozhodl jej z oblohy sundat. Řvu štěstím jak malý dítě! JE TO TAM! Musím po návratu do civilizace zjistit, zda jsem nezbořil nějaký rekord v létání ve vysoké nadmořské výšce. Český asi ano, ale kdo ví, zda ne i evropský, nebo přímo světový? Je to jedno! Pokořil jsem dnes sám sebe po všech stránkách. Byl to skvělý den!
Euforii z cíle a úspěchu na chvíli kazí pomyšlení na exponovanost svahu, ve kterém se pohybujeme. Na toaletu, ale vlastně kdykoliv člověk opouští stan, není myslitelné vykročit bez helmy, bez jištění a bez maček. U každého stanu je lano, do kterého se člověk cvakne dřív, než se pokusí vylézt. Jedno zavrávorání a to, co zbude, najdou o devět set výškových metrů níž. Přímo nad našimi hlavami je pak svah plný sněhu a kamení. Dnes nebude klidná noc.
BONUSOVÝ DEN ČTVRTÝ – sestup z CI (6 100 m n. m) do BC (5 001 m n. m)
O cestě zpátky jsem původně psát nechtěl. Většinu lidí už sestup moc nezajímá. Jenomže když jsem se ráno podíval dolů, věděl jsem, že tohle nebude zadarmo. Nemám strach z výšek. Ba naopak. Výšky mě svým způsobem vzrušují. Líbí se mi být na exponovaných místech a cítit tu volnost. Poryvy větru. Jenomže tohle už nebyla výška. Tohle bylo fatální. Propast! Udělalo se mi fakt zle a chtělo se mi zvracet. Tohle ne. Tenhle svah je příšernej! Podíval se na mě v tu chvíli šerpa a ptal se, jestli jsem ready. „Jasně! A jdeme hned! Už to nechci protahovat!“ Chytil jsem se lana, obtočil ho kolem ramene a pustil se do svahu. Šerpa mě po chvíli zastavil. Přesvědčil mě, abych radši slaňoval. Od toho mě ale naši zrazovali. Jednak je můj slaňovací kýbl pro fix rope moc široký, jednak musíš lanu stoprocentně věřit. Ale s tím já problém nemám. Lano je natažené sotva pár dní, a stavěli to ti nejlepší profíci – nepálští šerpové.
Pověsil jsem se tak do šerpovy osmy a jel dolů jak raketa. Bylo to super! 800 metrů slanění, zbytek sešup bez jištění, s cepínem v ruce. Nervozita ze mě hned spadla a já si to fakt užil! Po chvíli jsme potkali protilezoucí skupinku, to je vždycky veliký nebezpečí. Tady na K2 je totiž úsek mezi ABC a CI jedním z těch hodně rizikových právě pro padající kamení uvolněné lezci, anebo prostě jen tak letícími šutry kolem, které hora odplivuje. Ani ne deset minut po našem setkáni jsme zaslechli zoufalý křik. „ROCK! ROCK! ROCK FALLS DOWN!“. Nebýt toho varování, padajícího balvanu o váze naší ledničky bychom si ani nevšimli. Ve sněhu to nevydává takřka žádný zvuk. Měli jsme naštěstí čas se mu uhnout, kdyby šel přímo na nás. Ale minul nás dobře o třicet metrů a my konečně dorazili do ABC. Nervy v kýbli a tak jsem ještě proletěl drona nad ledovcem. Jestli to má se mnou seknout, tak teď! Naštěstí všechno dobře dopadlo a za dvě hodinky jsem už v BC slyšel na vysílačce naší skupinu. Kromě Marka jsou všichni v pořádku v CII (6 700 m n. m) a překonali tak bezpečně věhlasný House of Chimney.
Mark s námi bude už večeřet v BC, pár hodin po mě v bolestech dorazil. K2 je pro něj passé. Největší sympaťák výpravy končí právě pro bolest v mnohokrát operovaném koleni. Mark má za sebou Seven Summits (sedm nejvyšších vrcholů sedmi kontinentů), se svou dcerou po boku. „Srát na to, hlavně že jsem celej“, řekl s brekem poctivě schovaným za sluneční brýle. Mrzí mě to.
Moc bych si přál vyjádřit hluboký obdiv před všemi horolezci, kteří sem lezou opakovaně. Možná, že když tohle někdo zažívá po druhé, potřetí… že už to není tak výjimečné. Ale moje první ochutnávka byla tak silná, že smekám kšiltovku před váma, samozřejmě nejvíc těma, které znám osobně: Radku, Pepo, Soňo, Trávo, Máro a teď hlavně Ty, Kláro – jste borci! Do jednoho! A je mi úplně jedno, kdo kolik (ne)polykáte kyslíku a jaký lezete cesty. Už to, že do toho jdete z vás všech v mých očích dělá hrdiny vybočující z davu normálních lidí. A jestli bych do toho šel znova? No jasně! Ale až budou děti krapet větší. Pár let bych tomu určitě dal! :-)
Zpět na článek Nikony na druhé nejvyšší hoře světa