Petr Horký v rozhovoru pro Nikonblog: „Nabízím spíš moji osobní interpretaci světa, který každý už nějak viděl.“

Náruživý cestovatel, ale také muž mnoha dalších profesí Petr Horký – v rozporu se svým příjmením – miluje polární kraje. Životopisný film o svém příteli a cestovatelském vzoru Miloslavu Zikmundovi (a nejen jej) natáčí zrcadlovkou a tvrdí, že spojení Nikon D800 a kameraman Pavel Otevřel je dokonalá kombinace.
Venku bylo kolem třicítky, my jsme s Petrem Horkým pili konopnou limonádu a povídali si o jeho práci v České televizi, focení na severním pólu a rauši při přechodech nekonečných polárních plání.

Jste muž mnoha profesí: režisér, scénárista, moderátor, cestovatel v hlavní roli. Je to náhoda, nebo nutnost?

Já si jako muž mnoha profesí nepřipadám – naopak jsem v tomhle trochu ostražitý – to si vždycky připomenu Ferdu Mravence, práce všeho druhu. Jde to směrem k nutnosti, ale ne proto, že by nebyli lidi. Já sebe vnímám jako režiséra, nebo cestujícího režiséra. Cestování je jednoznačně můj život, posedlost. Touha točit dokumenty je taky esenciální věc mého života. Postavím tým a poskládám lidi, kteří mnou pracují. To, že píšu scénáře… Spousta režisérů si píše scénáře ke svým věcem. Já se aspoň snažím si k sobě stáhnout scénáristy, aby mi koukali pod prsty, víc hlav víc ví.

A moderování?

Moderátor, to je nějaký dárek mně z nebes nadělený. Svatá bába když rozdávala, tak mi dala určitou míru hovornosti, která nějakým způsobem funguje. Moderování mě strašně baví, je třeba to ale brát i jako řemeslo. Není to o tom vylézt na pódium a kecat. To dělá spousta lidí a pak se to nedá vydržet. Je to o tom vylézt na pódium a opravdu uvádět – moderování by nemělo být o mně, ale o tom, co se moderuje. Přitom by to ale zároveň mělo být nějakým způsobem zábavné nebo akcelerující, posouvající někam, doplňující informace.

Cesty Petra Horkého

Když jsme u toho – jak vy jste se vlastně dostal do České televize? Pokud vím, tak máte vystudovaný „pedák“.

Ano, já jsem vystudovaný učitel. Teď dodělávám v Písku audiovizuální tvorbu (FAMO – Filmová akademie Miroslava Ondříčka. Pozn. redakce), čili po letech si doplňuji vzdělání na filmařinu, nicméně původně mám opravdu Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně.

Ale k té České televizi: V Brně těsně po revoluci vzniklo rockové rádio Hády, kde jsem moderoval. Jednou jsem měl noční směnu, lidi volali o písničky na přání, a dovolala se i uplakaná produkční z televize s tím, že zítra ji asi vyhodí z práce, protože má natáčení a nemá redaktora. Já jako moderátor brněnského rádia jsem měl sebevědomí, jaké jsem pak už v životě neměl, tak slavný jsem si pak už nikdy nepřipadal. Řekl jsem jí: „Co blbneš, já tam přijdu, to v pohodě natočíme.“ Chytla mě za slovo, já jsem přišel a byl to samozřejmě strašný průšvih. Bylo to hrozné, nicméně pozvali mě pak na konkurz do zpravodajství brněnské televize. Já jsem na ten konkurz přišel, předtím jsem se pohádal se svojí slečnou, tak jsem byl strašně naštvaný, přidrzlý, všechno jsem tam zkritizoval, všechno bych dělal líp, všechno bych dělal jinak. Oni se na mě usmívali, měli ze mě myslím docela srandu a nakonec mě pozvali do dětské redakce. A tam jsem začal.

Pak jsem měl sen o moderování tehdejšího Studia 6. Přijel jsem do Prahy na konkurz, když hledali další lidi. V rámci konkurzu jsem byl vybrán (bylo nás víc) a začal jsem v roce 1997 moderovat Studio 6. A s tím bylo následně spojeno moje stěhování do Prahy.

Co člověku dá práce v České televizi?

Dělat Českou televizi má svůj srdeční rozměr. Bývala část lidí, kteří považovali za součást své osobní identifikace: „Já dělám Českou televizi, já dělám veřejnoprávní televizi, to znamená – já nejsem úplatný, nejsem lhář, dělám to poctivě, dělám to dobře, kvalitně, protože vím, že dělám určitou službu této zemi.“ Ne že by to komerční televize nedělala vůbec, ale má jiný cíl z podstaty, než ta veřejnoprávní. Nehovořím o výsledcích, tam se můžeme hodiny přít.
Proto si myslím, že abychom v tak malé zemi měli veřejnoprávní televizi je otázka bytí a nebytí – prostě musí být. To je nezbytné. Protože koupit mediální prostor v naší malé zemi, to je investice, kterou si může dovolit už spousta lidí a firem.

Mně ČT dala určitý pocit loajality a pocit zodpovědnosti vůči divákovi, čtenáři, posluchači. Nejen ve smyslu, že ho to musí bavit, protože to není jediný parametr, ale že by mu to mělo i k něčemu být. Aby si řekl nejen, že mu to sebere čtyřicet minut života, který snad neprospí, ale aby si i řekl jo, má to smysl.

Cesty Petra Horkého

Dělat práci, která má smysl, je velmi cenné. Spoustu lidí to bohužel nezajímá nebo nechce zajímat…

Já respektuju, že je spousta lidí, kteří si hrozně rádi odjedou na Sibiř nebo někam do světa, kam jezdím já, a jsou hrozně rádi, že o tom nikomu nepovídají a že to je jejich intimní zážitek. Rozumím tomu. A u mě tím, že jsem si z toho udělal profesi, tak součástí mé práce není jenom tam odjet a vrátit se, ale potom to i přetavit v knihu, v článek, v dokument, v materiál, který by měl diváka/čtenáře/posluchače nějak obohatit.

S tou Sibiří to byl ještě ten lepší příklad, ale pojďme dál. Nemáte občas touhu vyjet bez foťáku, bez kamery, jakoby si od toho odpočinout? Jen si zážitky uchovávat v hlavě?

Rodinné dovolené… Tam jezdím tak, že mám jenom mikrovýbavu, kdyby se něco zajímavého začalo kolem dít, tak abych nemusel žít s tím, že mi to uteklo pod prsty. To je taková paranoia. Například jeden můj kamarád odjel na Kubu, týden tam fotil, natáčel, zpracovával komerční zakázku. Poslední den jim řekli už vypněte, máte mejdan. Tak vydechl, nechal všechno na hotelu, přivezli je do kabaretu a tam byl Ruben Gonzales – hlavní hvězda filmu Buena Vista Social Club, který jim byl plně k dispozici. Takže nejúžasnějších chlap, největší hvězda, se kterou mohl fotit, točit… Dal si s ním pět panáků, báječně si pokecali a tím to skončilo. To mě děsí. Proto mám u sebe vždy něco, čím můžu fotit, točit. Vozím malý Nikon Coolpix AW100 nebo aspoň mobil s kvalitním HD rozlišením.

Cesty Petra Horkého

Když přejdeme k vašemu cestování – před pár dny jste si například „odskočil“ na Grossglockner (Nejvyšší hora Rakouska, 3 798 m n m. Pozn. redakce). Máte rád zimu?

Jo, jsem Horký… Ale vážně – strašně by mi chyběl sníh. Mám rád české střídání čtvera ročních období. Jestli vy říkáte, že byste se hned přestěhoval k rovníku, já bych to nikdy neudělal, jsem tu spokojený.
Já jsem náruživý potápěč a mám na potápění mimo jiné hrozně rád, že jsem ve stavu beztíže a v prostředí, které není uzpůsobené pro můj život. Připadám si jako pták, který se rozběhl po ulici a vzlétnul – tak vnímám potápění a podobně také polární krajiny. Rád se pohybuji v oblastech, které nejsou vhodné pro lidský život a já jsem v nich schopen přežít, nějak se o sebe postarat. Tady na život a na svět začnete koukat trošku jinak – to je jako při jakékoli činnosti, když ji člověk začne dělat pořádně, tak ji začne vnímat… A v tom poláru se i psychika trošku přeladí, člověk je tak trošku jakoby v meditaci. A to já nejsem žádný jogín ani ezoterik, který by doma každé ráno cvičil, ale ta hlava se opravdu mírně přepne. Meditace může dělat i ateista, to je jiný stav vnímání, není na tom nic paranormálního.
A tohle na polárních cestách zažívám v délce dní. Když jsme šli přes Grónsko, tak já jsem strávil de facto tři týdny ve velmi krásném příjemném stavu. Je to takový fet, je to pocit, jako když si vyčistíte zuby a máte pocit čistoty. V tomto případě ale jako kdybyste si vyčistil duši.

A je to jeden z hlavních důvodů, proč jezdíte do polárních krajů?

Určitě. To vám potvrdí každý, kdo má rád polar. U nás je teď obrovský nárůst obliby kondičního běhání – a u něj to tak všichni mají také. Po pátém kilometru běhu je hlava výborně vyladěná, to je duševní hygiena lepší než fyzická zátěž.

Jaké to je v mrazu a v zimě s technikou?

To musí být naprosto jiný způsob práce. Předně je ideální, aby technika měla co nejméně mechanických součástek – co nejvíce elektroniky. Takže například SSD disk, žádné pásky. Na severní pól jsem táhl relativně velkou tříčipovou kameru, a jakmile bylo pod mínus třicet, ani jsem neotevřel dvířka pro kazetu, protože to mikromnožství maziva, co tam je, ztuhlo na šutr. Se stativem nešlo hýbat, protože ty klouby nejsou suché, je tam lehce viskózní materiál. Hlavní pravidlo tedy pro mě je: Všechno elektronicky. Vůbec nechápu, když mi někdo řekne, že ve velkých mrazech fotí na film. Já bych strhl perforaci, to musela být strašná piplačka, hlídat si to, citlivě, jestli ta perforace je v pořádku…

Předpokládám, že není možné vytáhnout foťák z kapsy, udělat snímek, uklidit ho, zase po chvíli vytáhnout… Zkrátka, že je třeba se chovat jinak než při běžné teplotě.

Člověk má v mrazu, když je mínus třicet a méně, nějakých 10–20 vteřin, než mu začne omrzat ruka. Ale není to tak, že za půl minuty ruka omrzne, ale začne se odkrvovat, zřetelně ztrácet cit… Máte řekněme minutu, kdy se s tou rukou dá něco dělat bez rukavice. Pak začíná ruka palčivě bolet a trvá mnohem déle, než se normální stav vrátí zpátky. Ideální poměr je dvacet vteřin bez rukavice, zpátky do rukavice zahřát, vyndat atd.
Technika nesmí být vystavena velkému střídání teplot, aby se optika nezamlžila. Ale musí se nosit co nejblíž k tělu, takže v danou chvíli se všechno porozepíná, vytáhne se kamera/foťák, všechno se pozapíná, ruka se dá zpátky do rukavice. Vyndám ruku, nachystám foťák, zandám ruku na zahřátí, udělám fotku a zase takto všechno pozpátku. Je to jenom o tom se na tento postup adaptovat. To je jako když člověk fotí kardanovou kamerou. Také je to pokaždé dlouhé montování, než si začne vůbec chystat záběr a než jej udělá. Stejně tak v poláru musím vědět že ten snímek chci, a musím vědět, proč jej chci. A pak se doma podívám a řeknu si, proč jsem takovouhle fotku fotil? Jo, já jsem měl takový pocit, ale ten na výsledku není…

Petr Horký

Jste náročný na techniku, na kvalitu obrazu, zvuku? Jsou lidé, kteří tvrdí, že na technice nezáleží. Jiní zase říkají, že natáčet zrcadlovkou video je blbost, druzí zase, že to je levné a má to úžasný obraz. Kde jste vy?

Pokud by se někdo podíval na moje filmy od 1996 a vydržel by to, tak by viděl, jak na tom jsem. Na začátku bylo puzení točit film, postupně jsem se učil technické možnosti. Teď už mi na tom docela hodně záleží. Myslím, že když něco – kromě toho, že to bude zajímavé – může i dobře vypadat, tak je hřích to dobře vypadající neudělat. Technická stránka je součást výpovědi, a jestliže to má být kostrbaté, roztřepané, přepálené nebo tmavé, tak to musí být proto, že to takhle chci a něco tím chci vyjádřit. Nesmí to být stylem – neměl jsem lepší techniku – tak to vypadá blbě, to je průšvih.
Já jsem spoustu věcí neuměl a učím se je postupně, tak jsem nevěděl, jak by to mělo vypadat.
Teď dělám životopisný film o Miloslavu Zikmundovi, z dvojice Zikmund–Hanzelka, a tam jsou situace nebo momenty, kdy mi velice záleží na kvalitě. Ať už to jsou věci, kdy si s panem Zikmundem povídáme o osobních i intimních – tedy vnitřních věcech. I o ženských jsme se bavili, i o tom, že doktoři řešili, jestli H+Z nejsou homosexuálové. Tam je důležité, aby ten obrázek byl pěkný, aby tu intimnost nějak navozoval, aby byl ostrý Zikmund a neostré pozadí za ním, aby vystupoval ke mně, byl mi bližší. A na to je spojení Nikon D800 a kameraman Pavel Otevřel dokonalá kombinace. Plus skla od Nikonu.

Kolik času strávíte na cestách ročně?

Dřív to bývalo šest až osm měsíců, ale co jsem se oženil a co jsme povili děti, je to méně. Například Hanzelka se Zikmundem byli hvězdy. Oni vytvářeli převratné dílo – tehdy lidi opravdu nevěděli, jak ten svět vypadá. V jednu chvíli stáli před rozhodnutím – budeme pokračovat v práci, nebo ji úplně zastavíme, což by se komoušům docela líbilo, a budeme se věnovat rodinám. Rozhodli se pokračovat v práci, což já neodsuzuji, myslím, že tomu i rozumím.
Já mám kliku, že nejsem taková hvězda, takže ten imperativ tam nebyl tak obrovský. Nabízím spíš moji osobní interpretaci světa, který každý už nějak viděl. Když se Hanzelka vrátil po pěti letech z Asie, tak mu jeho syn řekl strejdo, protože ho neznal. Měli rodiny, ale obětovali je. Zikmund starší s mladším nacházejí společný jazyk až v posledních letech. Já jsem se rozhodl, že se teď budu věnovat rodině a procestuju tři až čtyři měsíce ročně maximálně.

Cesty Petra Horkého

Říkáte o sobě, že jste cestující režisér. Předpokládám, že pokaždé s sebou nemáte fotografa nebo kameramana, jaký je tedy váš osobní univerzální záznamník?

Už jsem to tady zmínil – kompaktní outdoorový foťáček Nikon Coolpix AW100… Na moje potřeby perfektně vyhovuje. Je to foťák, na který jsem zlý. Mám ho v kapse, spadnu na něj, narazím na šutr. Teď jsem ho měl na Grossglockneru – tam dostával zabrat, brousili jsme břichem po kamenech. Je placatý a tvrdý – to je pro mě klíčová vlastnost. Přitom na jeden čudlík dělá dobré fotky, můžu jej vzít do prsťákové rukavice, když spadne do vody, tak ho vylovím, a fotí dál. Je to dokonalý zápisník. Jsou situace, kdy fotografie z AW100 má vyšší reportážní hodnotu, než požadavek technické kvality. A poměr velikost a fotka, která z toho leze, je výborný.

Děkuji za rozhovor!
Nikon Coolpix AW110
Nástupce „AW stovky“ Nikon Coolpix AW110
Petr Horký

Petr Horký Režisér, dokumentarista, moderátor, cestovatel a producent. Od roku 1994 působil jako moderátor v České televizi Brno, od roku 1996 v České televizi Praha. V roce 1996 s Miroslavem Náplavou založil sdružení pro cestopisnou dokumentaci Camera Incognita, které se zaměřuje na mapování takových míst světa, která se mění natolik dynamicky, že je v jejich původní podobě už nikdy neuvidíme.

Je pořadatelem cestopisné přehlídky filmů s řadou besed WorldFilm, spolupořadatel české odnože kanadského festivalu horolezeckých a outdoorových filmů BANFF, autor asi 80 dokumentárních filmů (např. cyklus Neznámá země, Světozor – Madeira, několik dílů cestopisného cyklu Na cestě, Česká republika – Země divoké přírody, cyklus z lékařského prostředí Alchymie bytí a Teleapatyka, seriál Umění oplodnění), autor a spoluautor knih Dvě cesty za archeologií, Sloni žijí do sta let, Neznámá země, Cuba Libre, Honba za obřím červem a Zpráva o cestě na severní pól.

www.piranhafilm.cz

Petr Horký na cestách

Sdílej

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *