Nikon D40x na benzínce – ztráty a nálezy v čtenářském příběhu

Když jsem před měsícem zveřejnil svůj příběh o ztraceném a zase nalezeném Nikonu 1 AW1, vyzval jsem na konci článku čtenáře Nikonblogu, aby mi poslali svoje povídání o tom, jak prožili podobnou „ztrácecí“ příhodu. Do měsíce se sešla desítka zajímavých příběhů a nám v redakci nezbylo nic jiného než vybrat nejlepší z nich. Nebudu to zbytečně protahovat, vítězem se stává… Lukáš Zeman z Pardubic! Čtěte jeho povídání:

Nikon D40x na „Shellce“

Zdravím Nikoňáky a všechny, kteří budou tento můj příběh číst. Po několikatýdenním zvažování jsem se přeci jen rozhodl podělit o moji ztrátu Nikonu D40x. Poprvé jsem článek Petra Lindnera četl hned po jeho zveřejnění a okamžitě si vzpomněl na to, jak jsem přišel o svůj rok starý Nikon D40x, který jsem si koupil jako nový fotoaparát po dosluhující Minoltě DiMAGE Z1. Sice se jednalo o amatérskou zrcadlovku, ale v té době (léto 2007) tento segment ještě nebyl zdaleka tak rozbujelý jako dnes, a pro čerstvého absolventa školy – to léto zatím bez práce – to nebyla zrovna malá investice. Obzvláště po dokoupení blesku, stativu a dalších „nutných“ součástí. Aparát jsem pak nosil úplně všude a fotil vše. Ale zpět ke ztrátě. Ještě podotknu, že jak píše Petr Lindner u svého článku, nepatřím k lidem, kteří něco ztrácejí nebo někde něco zapomínají. Výjimečně ano, ale to se stane každému.

20. října 2008 v podvečer, jsme s přítelkyní vyrazili z Pardubic do Prahy na koncert do Lucerny. Na poslední benzínce před Prahou – myslím, že není tajemství, že se jedná o pumpu Shell – jsme si, tak jako obvykle, dali kafe, abychom se před koncertem posilnili a měli dosti energie. Byť se jednalo spíše o poslechovku. A jak na podobných místech hlásají cedule doplněné odstrašujícími kresbami rozbitého okénka, ruky šmátrající po věcech, VAŠE AUTO NENÍ TREZOR!, vzal jsem si s sebou brašnu s foťákem dovnitř čerpací stanice. Usadili jsme se na lavici, popíjeli kávu, vychutnávali zákusek. Po dopití jsme se zvedli a vyrazili dále na Prahu. Jelikož nejsme ti, kteří jezdí na poslední chvíli, měli jsme dostatek času a počítali i s tím, že v pondělí navečer bude průjezd Prahou kritický. Naše očekávání se potvrdilo a z Čerňáku na Senovážné náměstí, kde s oblibou parkuji, jsme jeli stejně dlouho, jako z Pardubic na Černý Most.

Dodnes si přesně pamatuji místo, kde jsme zaparkovali. Jak asi tušíte, při vystupování z auta jsem s hrůzou zjistil, že fotobrašna na zadních sedadlech není. Nastalo prohledávání auta – co když při nějakém brzdění na semaforech zapadl pod přední sedadla? Že jsem ho dal do kufru u benzínky? Že jsme ho dali k nohám přítelkyně vpředu? Bohužel brašna se zrcadlovkou a bleskem není tak malá záležitost, aby se v ne zrovna velkém voze ztratila. Už při prvním zjištění jsem tušil, co se s foťákem asi tak stalo. Samozřejmě zůstal zastrčený na lavici na „Shellce“. Následovalo řešení situace „co teď“? Máme se vracet na čerpací stanici, kam pojedeme více jak hodinu s nejistým výsledkem? Nebo prostě foťák odpískat? Díky mobilnímu internetu mě napadlo najít číslo na benzínku a zavolat tam, jestli se nenašel někdo poctivý, kdo by fotobrašnu předal obsluze. Jediná pevná linka se hlásila jako nedostupná. Super… Co dál?

V té době všude inzerovaná služba a nedaleko stojící citylight hlásal, že když potřebuji poradit nebo sehnat telefonní číslo, mám volat 1188. Pln očekávání jsem tak učinil, aby mně operátor nadiktoval úplně stejné nefunkční číslo, které jsem si našel na internetu. Poděkoval jsem mu a přemýšlel, co dál. V nitru duše už lehce srovnaný s tím, že jsem o zrcadlovku přišel. Vyrazili jsme k Lucerně a po cestě mě ještě napadlo, že kamarád pracuje ve Strašnicích a teď je doba, kdy by třeba mohl být na cestě. Zkusil jsem mu zavolat. Skutečně byl na cestě domů nebo na nákup nedaleko Strašnic. Vysvětlil jsem mu situaci a on ochotně otočil vůz a vyrazil směr dálnice D11. Já jsem mezitím stál venku u Lucerny a koukal do výlohy FotoŠkoda. Co si asi tak místo D40x pořídím? Nového Canona? Když jsem ale Nikonista? I když nový Canon má lepší parametry a funkce? Ale zas mám filtry pro Nikon, druhou baterku pro D40x. Ten Canon fakt ale vypadá dobře… Ale já jsem v řadách Nikonu! Tak se vrátím ke staré filmové F70? Nejspíš. Přesto jsem nahlédl i dovnitř, ale tak nějak jsem se nedokázal na nic soustředit.

Asi 20 minut před začátkem koncertu mi zvoní telefon a Martin mi oznamuje, že je Praha totálně zasekaná a on teprve teď najíždí na D11, kde na prvním výjezdu sjede, otočí se a až pak teprve dojede k „Shellce“. Další čekání, další napjatá čtvrthodina. Ten čas se ale vleče. Když vezmu, že tento článek píši už přes půl hodiny a vzpomenu si, jak rychle utíkalo 15 minut, zdá se mi to jako nepoměr. Pět minut před začátkem koncertu volá opět Martin, pln očekávání zvedám hovor a Martin mi oznamuje, že foťák je na světě! Paní (možná slečna) na benzínce si po našem odchodu všimla brašny, když šla sklidit stůl, a tak foťák vzala k sobě s tím, že se pro něj určitě vrátíme. Ten kámen, co mi spadl, možná zapříčinil propadlou vozovku ve Vodičkově ulici, mně se ale pochopitelně strašně ulevilo. Už si konkrétně nevzpomínám, ale vím, že jsem Martinovi řekl, ať tam na čerpací stanici nechá nějakou částku jako díky obsluze a jemu jsem foťák ponechal na vyzkoušení na následující měsíc, neboť o přechodu na zrcadlovku také uvažoval.

Jak je vidět, slušní lidé stále žijí (jestli za uplynulých pět let nevymřeli) a jak praví jedno známé pořekadlo, v nouzi poznáš přítele. Všem zúčastněným bych samozřejmě touto cestou ještě jednou rád velmi poděkoval! Od té doby jsme s Nikonem D40x nafotili tisíce snímků a sloužil až do letošního léta, kdy se vydal na cestu k novému majiteli a doufám, že jemu slouží i nadále. Koncert jsme si nakonec užili, i když zvukař byl pravděpodobně hluchý. Dokonce i několik fotek jsem si mohl pořídit díky záložnímu kompaktu v kapse. A při každém byť jen průjezdu kolem čerpačky na D11 si na tuto ztrátu a opětovné shledání vzpomenu, a automaticky se ohlédnu na zadní sedadla, jestli tam leží brašna s mým aktuálním Nikonem.
   

Konec dobrý…

Tak co vy na to? Bylo to drama, že ano? Lukáš Zeman si plným právem zaslouží slibovanou nerezovou termosku Jsem Nikon – kurýr už s ní vyráží do Pardubic. Gratulujeme a přejeme spoustu dalších – spíše příjemnějších – zážitků s fotoaparátem od Nikonu.