V médiích bývá zvykem publikovat tématické články, vztahující se k aktuálnímu ročnímu období a dalším příležitostem. Zatímco mainstreamová média vám poradí, jak spolehlivě zhubnout do plavek, pro fotografické časopisy a weby je klasickým letním tématem cestování s fotoaparátem. Když jsem před lety dělal s kolegy časopis DIGIfoto, měl jsem v jednom ročníku toto téma na starost. Kromě jiného jsem do něj „vpašoval“ i tuto radu: Nesmíte doma zapomenout dostatek paměťových karet a baterek.
Této problematice byl věnovaný samostatný zvýrazněný rámeček na stránce, který nešlo přehlédnout. Radu nepřehlédl ani náš nejvyšší šéf a zavolal si mě kvůli ní na kobereček. Abych to zkrátil: Dostal jsem vyhubováno za to, že v respektovaném vysoce odborném časopisu píšeme babské rady, které každý zná a není je třeba připomínat jako v nějakém povrchním bulváru.
Stejný problém ve světě i doma
Šéf, režisér a maminka mají sice vždycky pravdu, ale já si za svým stojím i po těch možná už deseti letech. Kolikrát jsem jenom slyšel příhody fotografů, kteří letěli přes půl světa do vysněné lokality, aby zjistili, že doma nechali pouzdro s paměťovými kartami a slot ve foťáku je taktéž prázdný… Murphyho zákony fungují i ve 21. století, takže přijít na důležité focení s červeně blikající ikonkou baterie na displeji nebo dokonce bez akumulátoru, také není žádná výjimka. Ostatně sáhněte si do svědomí sami.
Karty a baterie totiž nejsou jen výsadou cestovatelských výprav s fotoaparátem. Klidně může jít třeba o koncert, reportáž, zkrátka akci, kvůli které se sice nemusíte trmácet přes půl světa, ale už se nikdy nebude opakovat.
Mně se to stalo před nějakými dvěma měsíci. Měl jsem fotit akci zhruba dvě stě metrů od svého bydliště. Přišel jsem – pochopitelně pěšky – na místo, a jako obvykle jsem si pro kontrolu expozice zkusil „cvaknout“ místo, kde se akce odehrávala. Můj Nikon Df nic. Protože mám nastavené blokování expozice bez paměťové karty, nemusel jsem se ani dívat, nicméně otevřel jsem dvířka paměťového slotu a bylo to tak. Prázdno. Takže nohy na ramena a úprk domů pro kartu. Všechno jsem nakonec stihl, akci nafotil, ale ten den jsem nejspíš udělal nikým nezměřený a nikým nezaznamenaný světový rekord ve sprintu na dvě stě metrů. Vlastně čtyři sta – protože jsem samozřejmě běžel i nazpět.
Babské rady jak se vyhnout problémům
Absence karty a vybitá či chybějící baterka se skutečně nevyhýbají nikomu, ať si šéfové říkají co chtějí. Já jsem si za dlouhá léta focení digitálními fotoaparáty osvojil vlastní systém, o který se s vámi chci podělit. Možná by notorickým zapomínačům mohl pomoci.
Předně u sebe téměř stále nosím náhradní kartu. Výjimky potvrzují pravidlo – viz příběh výše. Ale obvykle mám na opasku kalhot malou fotobrašničku původně určenou na „krabičku na mejdlo“ čili kompaktní fotoaparát. Kromě dokladů, platebních karet, kapesního nože a dalších věcí nezbytných pro přežití v městské divočině, v ní nosím také náhradní paměťovou kartu zabalenou ve vodotěsném sáčku. Nevytahuji ji často, ale už několikrát světlo Boží spatřila… takže ji nenosím zbytečně. Protože stahuji data z karet ve čtečce – je to rychlejší než přes kabel z fotoaparátu. Co to ale má společného se zapomínáním karet?
Když stahujete fotografie a videa ve čtečce, musíte kartu z foťáku vytáhnout. A když ji tam pak zapomenete vrátit a vyrazíte fotit, bude vám chybět. To je celé story. Neříkejte, že se vám to nikdy nestalo.
A baterka alias akumulátor? Vždy, když dám baterii nabíjet – taktéž externě, protože nabíjet akumulátor přes USB kabel umí zatím jen nové mirrorlessy řady Z – nechám na fotoaparátu otevřená dvířka bateriového prostoru. Vidím-li tedy foťák ležet na svém pracovním stole s otevřenými dvířky pro baterku, vím, že než jej vezmu na focení, musím sáhnout do nabíječky a baterku vložit do foťáku. Jednoduchá, ale osvědčená finta.
Takže rada na závěr – na léto, ale i jaro, podzim a zimu, rada na cesty s foťákem i focení u baráku: Nezapomeňte kartu a baterku! :-)
Jeden komentář
Skoro bych si myslel, že ten článek je myšlen ironicky. Že může někdo vyjet na dovču bez záložní baterky či karty bych i pochopil, i když to bude asi zlomek promile. Ale že by někdo, jako je např. správce těchto webovek vyrazil fotit docela důležitou akci bez karty, to už mi připadá hodně přitažené za vlasy. Přece „normální“ profík, i jen trochu vyspělejší amatér si před odchodem na takovou akci všechno zkontroluje – nabití baterky, rezervní baterku, kartu, rezervní kartu atd. Takže v duchu souhlasím s oním šéfem časopisu kdysi…