Autor článku: Matěj Šmucr
Když se řekne Uganda, mnohým se vybaví horské gorily, divoký Nil a savany plné lvů. My jsme se rozhodli poznat tuhle zemi naplno. Bez cestovky a průvodců, sedm přátel, jen ve třech Toyotách Land Cruiser se stany na střeše, s mapami v mobilu a s fotoaparáty Nikon připravenými zachytit každý důležitý okamžik.
Byly to necelé tři týdny na cestě. Roadtrip, expedice a hlavně příběh plný okamžiků, které se nám navždy vryly do paměti.
První kilometry a první problémy
Naše zkušenosti z předchozích afrických expedic nám jasně říkaly, že bez spolehlivého auta se tu daleko nedostaneme. Hned první den se však jedna z Toyot rozhodla stávkovat. Odtažení na krokodýlí farmu a čekání na mechaniky se stalo naším neplánovaným zahájením cesty. Opravy působily spíš jako improvizace, protože kabely vytažené z přístrojové desky končily slovy, že rádio už asi nepůjde. Auto se však zastavovalo znovu a znovu. Po několika pokusech nám nakonec ještě ten den přivezli náhradní vůz a expedice mohla opravdu začít.
Naše první safari začalo v Lake Mburo, nejmenším národním parku Ugandy. Je to jediné místo v zemi, kde se hojně vyskytují zebry, zároveň tu ale nejsou lvi, takže se po parku dá pohybovat i na kole nebo pěšky. Viděli jsme žirafy přivezené v roce 2015 z Murchison Falls a poznali, co znamená ugandské bahno. Déšť dokáže proměnit cesty v klouzačku a my se ocitli v situaci, kdy auto začalo klouzat k okraji srázu. Nakonec pomohlo lano a druhé vozidlo. Afrika vám málokdy dovolí usnout na vavřínech.
Hornatý jihozápad a jezero Bunyonyi
Jihozápadní Uganda mě učarovala asi nejvíce z celé země a zavedla nás do hor a na úzké cesty, které bych cestami ani nenazval. Vystoupali jsme do sedla ve výšce 2150 metrů a pak sjeli k jezeru Bunyonyi. Místní nám tvrdili, že je nejhlubší v Africe, i když skutečná hloubka nebyla nikdy přesně změřena. Výhledy byly nádherné, oběd v místní hospodě už méně. Polévka chutnala jako obarvená voda a objednaný steak se změnil v kousky tuhé kližky. Ale i to k cestování patří.
Místní děti nám běžně běžely naproti a volaly na nás „Muzungu“. Slovo znamená běloch nebo cizinec, někdy s neutrálním a jindy i hanlivým významem. V jejich úsměvech však nebyla ani stopa nepřátelství.
Ne všude ale vládla jen radost. Při cestě k jezeru Mutanda nám jeden kluk otevřel za jízdy dveře a sebral igelitku. Byly v ní jen sušenky, přesto to byl jasný signál, že tu musíme být neustále ve střehu.
Radost mezi horami
Před vstupem do NP Bwindi jsme se zastavili v sirotčinci Ruhija Goldof Gorillas Charity Home, který sídlí na okraji národního parku. Děti nás přivítaly zpěvem a smíchem, držely nás za ruce a chtěly se fotit. Některé jen stály vedle nás a usmívaly se. Asi hodinu jsme zpívali, tančili a dokonce jim zazpívali českou písničku „Skákal pes“ – jestli to můžeme nazvat písničkou. Nebyla dokonalá, ale smích dětí ukázal, že stačí opravdu málo, abyste našli spojení, které zůstane v paměti. Byla to pro nás hodina nekonečné radosti a smíchu. Opravdu silný zážitek.
Setkání s horskými gorilami
Trek na gorily byl ústředním bodem celé expedice. Povolení jsme si vyřizovali deset měsíců dopředu, a i když není levné, ten zážitek se nedá ničím nahradit.
Brzy ráno nás ranger vede do deštného pralesa Bwindi. Vlhko, horko a strmé svahy nás nutí zapírat se do bambusových holí, které jsme si mohli půjčit. Po hodině prudkého sestupu džunglí dostáváme pokyn nasadit roušky a odložit hole. Ranger ukazuje do houští. Tam stojí gorilí rodina vedená stříbrohřbetým samcem Mukizou. Skupina patří k jedné z největších v okolí a má více jak 20 členů.
Najednou jako by se zastavil čas. Mládě se houpá na větvi, samice si hraje opodál a já stojím sotva deset metrů od obrovského samce. Pohled z očí do očí se nedá popsat. Je v něm respekt, síla i klid. Foťák mám sice v ruce, ale v hlavě bojuju s tím, jestli fotit, nebo prostě jen stát, dívat se a užívat si tento nezapomenutelný okamžik.
Hodinu kráčíme s gorilami pralesem, sledujeme mláďata, která si spolu hrají, a posloucháme křupání větví. Některé gorily prošly tak blízko, že některým šláply na nohu. Vůdčí samec měl celou dobu rodinu pod dohledem a jeho autorita byla cítit na každém kroku. Je to jeden z okamžiků, který si člověk uchová do konce života.
Královna mezi parky
Další zastávkou byl národní park Queen Elizabeth, známý svými stromovými lvy. Oblast Ishasha je považována za nejlepší místo, kde je hledat. My jsme však první dva dny žádné nenašli i když jsme se opravdu snažili. Viděli jsme slony, hrochy i buvoly, ale lvi nikde.
Až při odjezdu z parku se štěstí usmálo. Místní hlídač u vstupní brány do parku nám poradil, že mimo hranice parku odpočívají dvě lvice na stromech hned u cesty. Měl pravdu. Seděly na větvích a líně sledovaly okolí. Pořizujeme sérii snímků, než se začnou sjíždět safari jeepy a atmosféra se mění v turistickou show.
V severní části parku jsme zastavili i v rybářské vesnici u jezera Eduard. Rybáři nám nabídli čerstvé sumce, které jsme večer připravili k večeři. Takové chvíle, kdy se cestování propojí s místními lidmi, dávají expedici další rozměr.
Nosorožci a Nil
V Ziwa Rhino Sanctuary jsme se poprvé v Ugandě setkali s nosorožci. Průvodce, kterého si zde musíte najmout, s námi vystopoval pětičlennou skupinu bílých nosorožců. Stáli jsme jen pár metrů od nich a vnímali jejich sílu i zranitelnost. Bylo to jiné než u goril, ale stejně intenzivní.
Odtud jsme pokračovali do národního parku Murchison Falls. Vodopády jsme neviděli, ale safari v okolí Nilu stálo za to. Jen cesta podél rozvodněné řeky byla spíš bojem o přežití. Voda místy sahala do půlky dveří a kola se točila v bahně. Bylo to jen o kousek, že jsme tam auto neutopili. Kdyby se tak stalo, asi bychom ho tam museli nechat.
Nejodlehlejší kout Ugandy
Na severu nás čekal NP Kidepo Valley. Cesta byla dlouhá, ale odměnou byla divočina bez turistů. Našli jsme buvoly, slony a antilopy a přespali v divokém tábořišti s výhledem na celé údolí. Byl to klid, který jsme nikde jinde v Ugandě nezažili. Pro mě osobně to byl speciální moment, protože jsem zde oslavil rozlučku se svobodou.
Na cestě zpět jsme se zastavili u vodopádů Sipi, kde jsme šli na trek ke spodnímu vodopádu. Cesta vedla mezi banánové a kávové plantáže. Bylo to symbolické rozloučení s ugandskou přírodou.
Poslední noc jsme strávili u řeky Nil. Déšť nám cestu na letiště komplikoval, ale do Evropy jsme odletěli plní zážitků, které si poneseme celý život.
Výbava
- Nikon Z9 a Z6II: Vždy jedno tělo s dlouhým a druhé s kratším ohniskem, abych nemusel měnit objektivy v prachu.
- Objektivy: Pro univerzální použití volím NIKKOR Z 70–200 mm f/2.8 VR S, na safari NIKKOR Z 100–400 mm f/4.5–5.6 VR S a na krajiny NIKKOR Z 24–70 mm f/2.8 S.
- Náhradní baterie, protože naše expedice se snaží vyhnout co nejvíce civilizaci – nabíjení je možné jen za jízdy v autě.
Závěr
Uganda nám ukázala, proč se jí právem říká perla Afriky. Na jediné cestě se před námi vystřídaly savany, hory, deštný prales i řeka Nil. Potkávali jsme divoká zvířata i lidi, kteří nám otevřeli dveře do svého světa. A když jsme stáli tváří v tvář horským gorilám, pochopili jsme, že právě tento okamžik se stane srdcem celé expedice.
Jeden komentář
Velmi pěkné a zajímavé vyprávění.