Autor článku: Petr Slavík
Přízraky noci, duchové, kteří se tiše objeví a stejně tiše zmizí, dokonalé stroje na zabíjení, smrt převlečená do jedněch z nejkrásnějších tvorů planety… ti všichni mají jedno jméno… LEVHART. Nikdy jsem se netajil obdivem k těmto nádherným šelmám. Ladnost, síla a inteligence z nich činí jednoho z nejobávanějších predátorů naší planety. Byla to má vysněná kočka. Přál jsem si dostat skvrnitého démona buše před objektiv, ale bylo to s ním, jak s krásnou ženou. Čím více toužíte, tím je nedostupnější… A tak mi trvalo téměř pět let, než jsem zlomil své „levhartí prokletí“!
Je brzy ráno začátkem září. Mám přes sebe dvě deky a stejně je mi zima. V tohle období jsou noci na Zambezi ještě studené. Slunci se přes obzor příliš nechce. Kolem proudí dolů k řece zástup impal. Občas se ozve křepelka. Klid. Nic nenasvědčuje, že by se v okolí vyskytovala šelma. Sedím už pátý den v džípu kousek od stezky k řece. Každý den tudy prochází levhartí samice. Každý den se zcela neomylně vyhne mému objektivu. Teplota rychle stoupá a pomerančová koule na východě se mění ve žlutou a hned poté v cosi žhavě bílého. Dnes už nepřijde. Ale náhle se ozve výstražné volání paviání hlídky. Něco se děje! „Ssssst, támhle je,“ ukáže řidič prstem do podrostu. A skutečně, královna od Zambezi ladně kráčí mezi hustými keři. Zářivě bílá srst na břiše, zlaté boky zdobené temnými skvrnami a v pootevřené tlamě svítí perfektní špičáky. Nádherná mladá samice. Dokonalý představitel svého druhu. Pokud bude chtít k řece, musí projít přes otevřené prostranství. Dnes tě dostanu! Rychle upravuji expoziční hodnoty. Pojď, pojď! Levhartice se zastaví na hranici porostu. Sedne si a packou si myje obličej, jakoby přemýšlela, co dál. Pak se zvedne a pomalu kopíruje hranici porostu. Odbočí do otevřeného prostoru a kryta terénní nerovností překonává těch třicet metrů k dalším keřům. Vidím jen špičku ocasu. „Ty potvoro!“ zklamaně zašeptám. Večer si v kempu skupina japonských turistů nadšeně prohlíží obrázky v malém kompaktu. „Jaký byl den?“ ptám se jen ze zdvořilosti a ptát jsem se neměl. Okamžitě mám před nosem foťáček s obrázky, na kterých pózuje MOJE levhartice na vyvráceném kmeni proti zapadajícímu slunci jen pár metrů od cesty. To je LEVHARTÍ PROKLETÍ!
Trvalo ještě další dva roky, než se mi ho podařilo zlomit v akáciovém lese v Keni, kde jsme během odpoledního safari objevili samce uvelebeného na jedné z větví. Musím se přiznat, že sám bych ho nenašel. Tyto akácie, kterým se říká fever tree a jsou tak typické pro oblast jezera Nakuru, mají velmi světlou do žluta zbarvenou kůru, která se odlupuje a odhaluje červené dřevo, takže jsou barevně téměř shodné s kožichem šelmy. Zkušené oči stopaře ale kocoura odhalili a já se zbavil svého levhartího prokletí. Měl jsem pak v průběhu let levharta před objektivem mnohokrát. Jen příležitostí k pořízení slušného snímku tahle kočka moc nedává. V deltě Okavanga jsme objevili samici na jednom z ostrůvků vegetace, které se zde tvoří kolem termitišť. Obešla nervózně kmen stromu a začala vrčet. Důvod se objevil vzápětí. Jen několik týdnů staré kotě. Matka se brzy uklidnila a já strávil s levhartí rodinkou krásné dvě hodiny. Brzy si začaly spolu hrát, ale pro vysokou trávu na konci období dešťů byla ta úžasná a milá scéna ze života těchto nádherných tvorů nefotitelná. Někdy je ale to privilegium být nablízku více, než všechny snímky světa.
Tma už se jen těžce brání přicházejícímu svítání a na stromě už občas pípne právě probuzený pták. Vyhrabu se ze stanu a málem zakopnu o převržené polní umyvadlo. Práce nějakého nočního návštěvníka. Uprostřed tábora ještě čoudí zbytky včerejšího ohně. Už už se chystám vykročit do ranního šera, když mě zarazí pohyb. Středem tábora kráčí stín. Tu siluetu si nelze splést. Levhart. Zůstávám v zákrytu stanu. Kočka projde jako duch ve vzdálenosti deseti metrů a mizí stejně tiše, jako se objevila…
Autor článku: Petr Slavík
