Aneb proč se někdy vyplatí tahat do hor přes patnáct kilo techniky.
Autor článku: Lukáš Zeman
Náš velký „lov“ začal tam, kde většina velkých dobrodružství končí – na letišti v Dillí. Když jsem kupoval letenku do Ladakhu, snil jsem o sněžných levhartech, nekonečných planinách, buddhistických klášterech a čaji, který bude chutnat po Himálaji. Že budu převážně pít jen horkou vodu, mě v tu chvíli vůbec nenapadlo. Z Dillí je to do Léhu zhruba hodinka letu, létá se běžným Boeingem 737, takže na batoh s fototechnikou je nad hlavami místa dost – což je dobrá zpráva pro každého, kdo považuje „lehké cestování“ za sprosté slovo. Jen se vždycky modlím, aby letuška, která většinou váží tak polovinu toho, co můj batoh, s ním nechtěla jakkoli operovat a nedej bože ho sama zvedat do přihrádky nad hlavou. Ale holt 400milimetrové Nikkor sklo něco váží. A to samozřejmě není jediné.
Konečně letíme, pohled z okénka je jako z jiného světa – nekonečné řetězy hor a ledovců. Krása by byla dokonalá, nebýt jednoho detailu: nad Léhem se z letadla oficiálně fotit nesmí kvůli vojenským základnám, což palubní personál několikrát zmíní. Jakmile si ale letušky sednou před přistáním na svá místa a přestanou mít kompletní přehled o dění v kabině, pár nenápadných snímků mobilem se nějakým záhadným způsobem ocitlo v paměti telefonu. Čistě z dokumentačních důvodů, samozřejmě.
Vysokohorská poušť aneb dýchání jako sportovní disciplína
Léh nás přivítal ve 3 500 metrech nad mořem. Vzduch byl suchý jako dvoutýdenní rohlík a dýchání se rázem stalo koníčkem na plný úvazek. Každý krok připomínal menší expedici – celá oblast je vysokohorská poušť, takže i když samotný Léh leží jen ve 3 500 metrech nad mořem, kyslíku (zjednodušeně řečeno) je zde asi jako v 5–6 000 metrech nad mořem, což už je třeba výška základního tábora Mount Everestu.
Na letišti proběhla klasická indická disciplína: papírování. Vybalit batoh, ukázat foťáky, nabíječky, baterky, zase to všechno zabalit… Už někde u třetí kontroly jsem si říkal, jestli byla všechna ta Nikon technika opravdu nutná.
S úspěšně orazítkovanými papíry jsme dorazili do hotelu – a začala „aklimatizace“. V běžném světě to znamená klid a odpočinek. V Ladakhu to znamená: „Pojedeme se aklimatizovat k levhartovi,“ oznámil průvodce naprosto vážně. Místo válení v posteli jsme tedy stáli celý den na svahu a pozorovali skálu ve vzdálenosti asi 200 metrů, kde levhartice ulovila krávu. Ona jedla, my mrzli. Rovnováha vesmíru zachována.
Právě tady poprvé přišla ke slovu těžká technika. Nikon Z9 s 400mm f/2,8 a telekonvertorem 1,4× byl ideální na vyhledávání „fleku s ocasem“, který se tvářil jako kus skály. V mrazivém vzduchu jsem držel čas kolem tisíciny sekundy, clonu lehce přicloněnou a ISO tak vysoko, že by z něj ještě před pár lety omdlel každý fotograf. Ale lepší trochu zrnitý levhart než dokonale ostrý sníh bez levharta.
Tip do zimy: v mrazu foťák netrpí zdaleka tolik jako vaše prsty. Dvě věci zachraňují život: tenké rukavice, ve kterých se dá mačkat spoušť, a náhradní baterky v kapsách u těla. V batohu jen koukají, jak jim klesá kapacita.
Offline zóna: Ladakh, vojenská verze
Pokud chcete v Ladakhu používat telefon, můžete si ho klidně vystavit na poličku. Zahraniční SIM nefungují, indické koupené jinde taky ne. Protože vojenská zóna, protože Pákistán, protože Čína. Po hodině vysvětlování v prodejně místního operátora jsme konečně odcházeli s lokální SIM a krásným 5G v rohu displeje. Věděli jsme, že za pár dní to bude jen nostalgická vzpomínka na civilizaci.
Ve volných chvílích jsme se procházeli Léhem – městem plným prachu, historie a překvapení. Hlavní Bazaar je místo, kde koupíte všechno od kašmíru přes modlitební vlaječky po meruňky. Sníh, který třetí den napadl, zakryl na chvíli špínu města a proměnil ho v docela půvabnou zimní kulisu.
Na krátkém „městském intermezzu“ jsme zvládli klášter Tsemo, královský palác i Shanti Stupu. V praxi to znamenalo: do kopce funět, nahoře teatrálně předstírat, že si jen „užíváme výhled“, a pak zase dolů. Nikon Z 24–70 mm f/4 se tu ukázal jako ideální společník – lehký, univerzální a schopný zachytit jak město pod námi, tak detail modlitebních mlýnků.
Rumbak: tam, kde levharti vypadají jako pixely
Když si místní na sněhovou nadílku zvykli, nasadili na auta řetězy a my konečně vyrazili do údolí Rumbak. Asi třicet kilometrů bylo se štěstím sjízdných, poslední dva už ne. Tam, kde auto definitivně zahrabalo, začala kategorie „povinný pěší úsek“.
Do Rumbaku jsme dorazili s mokrými zády a suchými plícemi. Vesnice má jen pár kamenných domů, pár desítek obyvatel, stáda jaků a pocit, že civilizace je velmi mlhavý pojem někde za třemi horskými hřebeny.
Levhartí rodina – matka se dvěma odrostlými mláďaty – se nám ukázala zhruba na 1,3 km. V tu chvíli jsem byl velmi rád, že jsem se kvůli 400mm f/2,8 s telekonvertorem 2× nechal na letišti několikrát šacovat. Na Z9 jsem jel v sérii, kolem tisíciny sekundy, clona okolo f/5,6 a ISO bez studu v řádu tisíců. V tomhle mrazu a řídkém vzduchu se člověku ruce třesou i bez adrenalinu.
Nikkor 70–200 mm f/2,8 s konvertorem 1,4× se zase hodil na širší záběry – levharti jako součást krajiny, ve které by se jinak úplně ztratili.
Tip do extrému: u sněhové krajiny přidejte na expozici klidně +1 EV. Fotoaparát se vás bude snažit přesvědčit, že šedivý sníh je normální, ale není. Bílý sníh vypadá na fotce mnohem líp než himálajská „šedá realita“.
Noci v Rumbaku byly kapitola sama o sobě. Teplota klesala hluboko pod nulu, uvnitř domu byla snad větší zima než venku a jediným luxusem byl péřový spacák. Když se ráno ve spacáku probudíte a podíváte se na teploměr, který jste si vzali pro zábavu s sebou, a on ukazuje -8 °C (v místnosti!), říkáte si, že jste ho raději měli nechat doma. Ale teploměr to zřejmě pochopil a další noc to vzdal sám. Holt na takové teploty nebyl asi stavěný.
Chumathang, Tso Kar a svět kiangů
Další zastávkou byl Chumathang se svými horkými prameny. Po Rumbaku to byl skoro wellness pobyt – teplé zdi, trochu komfortu a možnost setřást z prstů pocit věčného promrzání. Navíc lázně! Ano, lázně, čtete správně. Když jsme to poprvé slyšeli, těšili jsme se na kolonádu jako v Karlových Varech. Kolonáda nebyla. No a ty lázně vlastně taky ne. Když jsme viděli lázeňské zařízení, byli jsme rádi, že jsme nechali plavky v Čechách a raději jeli dál k jezeru Tso Kar – slanému jezeru na rozlehlé planině. Scenérie byla nádherná: stáda kiangů (tibetských divokých oslů), dravci nad hlavou, lišky mezi kamennými hromadami a malé komunity tibetských uprchlíků v obydlích, která připomínala spíš pečlivě naskládané kamení než domy.
Na Tso Kar se znovu hodila kombinace Z9 + 70–200 mm, tentokrát bez konvertoru – kiangové jsou sice plašší, ale v otevřené krajině se dají sledovat v elegantních siluetách na horizontu. Když bylo potřeba ukázat širší krajinu, nastoupil opět Z 24–70 mm f/4.
V jednu chvíli jsme se dostali i na nejvyšší bod naší cesty – přes 5 000 m n. m. Místo euforie přišel spíš krátký, ale intenzivní rozhovor s vlastními plícemi.
Hanle: klášter, hvězdy a naštvaný manul
Poslední část vedla do Hanle – jedné z nejodlehlejších oblastí Ladakhu, na hranicích s Tibetem. Ještě nedávno sem cizinci nesměli kvůli tomu, že je zde sporná hranice s Čínou, která je i na mapě zakreslená jen čárkovaně – tedy není přesně určená – a napětí mezi oběma stranami bývalo dlouhodobě vysoké. Zajímavostí je, že podle jakési úmluvy zde ani Číňané, ani Indové nepoužívají střelné zbraně a všichni vojáci (a že jich tu je!) mají u pasu nebo v rukou jen klacky a tyče. Vypadá to trochu jako absurdní divadlo: hlídáte hranici dvou velmocí ozbrojeni něčím, co byste normálně použili na odhánění krav. Ale něco mi říkalo, že v krajním případě by se z různých skal začaly vynořovat těžší kalibry. Každopádně už asi rok je zde v této oblasti klid, a tak sem cizinci dnes mohou – se speciálním povolením a dobrými nervy.
V Hanle stojí na svahu jeden z nejvýše položených buddhistických klášterů, kde mniši žijí v tichu, modlitbách a jemném nezájmu o shon okolního světa. Nad vesnicí se tyčí observatoř – jedno z nejlepších míst na světě pro pozorování hvězd.
Když se setmí, obloha se promění v nekonečný koberec hvězd. Na focení noční oblohy vytahuji opět Z9 a 24–70 mm – krátké ohnisko, čas kolem 15–20 sekund, ISO přes 6 400 a pevný stativ zapíchnutý do zmrzlé země. Výsledek? Mléčná dráha přes půl nebe a pocit, že jste vypadli z planety na jinou.
Další den přišel on – manul. Tohle podivně chlupaté stvoření s výrazem permanentně naštvané bytosti jsme viděli hned dvakrát: jednoho na poli při lovu, druhého na skále u jeho úkrytu.
Tady už šlo o foto lov na doraz: 400 mm s telekonvertorem, kontinuální ostření, krátké časy a série, které by vystačily na menší animovaný film. Manul je mistr kamufláže – dokud se nepohne, je to prostě další kámen. Jakmile zvedne hlavu a zavrtí ušima, víte, že všechny ty kilometry a mráz měly smysl. No, ušima… Manul má uši zvláštně posazené nízko, aby nebyly vidět, když někde číhá nebo se schovává a neprozrazovaly ho. Konečky jeho uší jsou tak zarovnané s vrchem hlavy. To z něj dělá opravdu zvláštní, ale nádherné stvoření.
Kromě manula jsme na pláních nad Hanle viděli tibetskou gazelu – elegantní, plaché zvíře, které mizí stejně rychle, jako se objeví. Na horizontu se objevila i tibetská liška s velkou „nalepenou“ hlavou a v dálce proběhla smečka vlků. Takové malé ladacké safari.
Tip do zimy #2: baterky patří do vnitřních kapes, foťák nechte pokud možno, venku. Neustálé střídání tepla a zimy způsobí kondenzaci, která má mokro tam, kde ho opravdu nechcete – uvnitř techniky, i když v případě Nikonu Z9 je tělo utěsněno proti vlhkosti. Jen nesmíte v nesprávnou chvíli měnit objektivy. Jo, a nedýchejte na hledáček. Zamrzlá mlha na očnici je sice efektivní, ale ne právě praktický filtr.
Samozřejmě, drama nesmí chybět: píchli jsme pneumatiku uprostřed ničeho. V Hanle „servis“ znamená, že se podíváte kolem sebe a zjistíte, že kromě vás a větru tu nikdo není. Naštěstí jsme to zvládli vlastními silami (rezervu jsme měli, ale věděli jsme, že víckrát se nám to už nesmí stát) a vyrazili zpět do Léhu.
Konec dobrý, všechno business class
Cesta zpět byla samostatný díl seriálu. Už ráno v Léhu bylo jasné, že počasí má vlastní plán. Sněžné mraky se válely kolem hor a naše letadlo nejdřív „jen“ nabíralo zpoždění, aby nakonec let zrušili úplně.
Další den jsme konečně odletěli do Dillí. Tam nás čekala ještě jedna drobná komplikace – Turkish Airlines nám při přestupu sdělili, že naše rezervace do Istanbulu neexistuje. IndiGo se prostě neobtěžovalo přerezervovat letenky a my stáli v hale jako parta turistů, kteří si spletli letiště, datum a možná i kontinent. Po dlouhém vyjednávání nám nabídli volný let… za deset dní. To bylo roztomilé, ale nepoužitelné. Sáhli jsme do kapsy, koupili letenky s Emirates a smířili se s tím, že domů poletíme výrazně dráž.
A pak přišel bonus, který bych nevymyslel ani já: před letadlem u „rukávu“ nám nejdříve roztrhli letenky a následně oznámili, že dostáváme zdarma upgrade do business class. Po noci v Rumbaku v mínus patnácti, po manulovi v dalekohledu a píchnuté pneumatice na pláních nad Hanle jsme najednou seděli v polohovatelných sedačkách, pili šampaňské ze skleničky a řešili největší dilema dne: jestli si ze sedadla udělat postel nebo v sedě koukat na filmy na monitoru, který byl větší než většina našich domácích obrazovek.
Když vás po týdnech v horách usadí do business třídy, zjistíte dvě věci. Zaprvé: lidská paměť je milosrdná – všechny komplikace se najednou promění v historky. A zadruhé: i ty nejkrásnější fotky sněžných levhartů a manulů se líp třídí na notebooku, když máte nohy natažené a před sebou sklenku se šampaňským 😊.
Tip na závěr: V Ladakhu jsem si ověřil jednu věc: Nikon Z9 funguje v mrazu spolehlivěji, než většina lidí. Zatímco nám při –20 °C tuhnuly prsty a nadmořská výška odebírala poslední zbytky energie, Z9 se tvářila, jako by byla navržena přímo na himálajské expedice. Na elektronické závěrce bez mechanických dílů nemá co zamrznout, tělo drží stabilní výkon i v hlubokém mrazu a velká baterie vydrží výrazně déle než vše, co má v názvu Z. V horách je prostě příjemné mít alespoň jeden stroj, který vás nepřesvědčuje, že by raději zůstal v hotelu.
Autor článku: Lukáš Zeman
3 komentáře
No zrovna s t tím kyslíkem odpovídající 6000m by mě to zajímalo, proč to tak je. Nevyrábí jse nějaké baterie, které mají složení cíleně určené pro mrazové teploty?
Nepřišel jsem na způsob, jak na Nikonu Z při Wide Area docílit celoplošeného měření expozice. Je to poměrný častý problém, že chci ostřit chci na něco konkrétního, často používám Wide Area a v tomhle režimu to bere expozici z rámečku. Single point AF(stejně jako auto area) tohle nedělá, ale zase je to příliš malá oblast, hlavně v FX režimu to je „skoro bod“.
Nenašel jsem nic v nastavení b2-Exposure , není na to nějaký trik? Nabízí se používat nějak podivně AE-L nebo lépe Easy EV korekci,což už je skoro bezproblémové, ale pořád je nějaké ladění. Defaultní matrix měření expozice přes celý obraz funguje je vždy spolehlivé.
Ještě horší na kondenzaci by bylo zoomování s prochladlou technikou v teplé místnosti. Nerad měním objektivy, když se vracím z venku fotit do místnosti, kde zároveň chci vyměnit objektiv odsud.
Mám praktický dotaz, jaké bylo nastavení zatahování Sensor shieldu? Měnili jste nastvení před/po výměně objektivu? (typicky bych to nechával off a když vím že budu měnit objektiv, tak to zapnu a když další objektiv bude nadlouho, to zase vypnu. Nemusí to nutně být ihned, ale hlídám si, aby před výměnou bylo zataženo)
Dobrý den, co se týká baterií, zatím není dostupná jiná technologie a tak jedinou spolehlivou možností, je jak již bylo zmíněno v článku, mít baterie co nejblíže k tělu.
Druhý dotaz ohledně měření expozice – Ano, Matrix měření expozice zohledňuje místo zaostření. Řešením je nastavení měření expozice na hodnotu „Měření se zdůrazněným středem“ a to ještě upravit v menu uživatelských funkcí (u Z9 je to položka b5) v sekci B pod položkou „Velikost zdůrazněného středu“ na hodnotu AVG Integrální. V tomto režimu bude fotoaparát měřit v celé obrazové ploše bez ohledu na místo zaostřování.
Poslední dotaz ohledně krytu snímače – Bohužel nemohu mluvit za autora článku, ale z vlastní zkušenosti bych doporučil nechat aktivovanou funkci krytu snímače. Ani já, ani nikdo z mého okolí nikdy nehlásil, že by mu tento kryt vlivem nízkých teplot dělal problémy. Navíc při snaze jej aktivovat pouze v případě výměny objektivu by bylo velice pravděpodobné, že se na to zapomene a to by ve výsledku mohlo způsobit větší potíže. Hlavním důvodem, proč lze deaktivovat tento kryt snímače je o doslova chlup rychlejší start fotoaparátu, což běžný smrtelník pravděpodobně nikdy nepocítí.
Musely to být silné zážitky v Indii i když ne vždy pozitivní, potvrzuje to povídání kamaráda, papírování u techniky, ale zároveň to vypadá, že je to jen na oko. A buď se to nechá okecat/obalamutit nebo uplatit.
Díky za odpovědi.