Jan Šmíd – fotograf, turista z donucení, meteorolog a astronom v rozhovoru pro Nikonblog.cz

Očekáváte-li, že při rozhovoru s krajinářským fotografem bude před vámi sedět zakřiknutý introvert skoupý na slovo, pak jste se ještě nepotkali s Janem Šmídem. Příjemný společník, veselý a společenský chlapík, který naopak nerad chodí po lesích a horách osamocen, vám ochotně vysvětlí celou technologii svých složitě pořizovaných snímků.

S Janem Šmídem jsme se potkali v příjemném prostředí Nikon Photo Gallery, kde také vystavuje svoje velkoformátové fotografie, které si až do 12. dubna můžete prohlédnout i vy. Nejdřív si ale přečtěte následující rozhovor, který odhalí mnohá tajemství vzniku těchto fascinujících zvětšenin.

Rozhovor s Janem Šmídem
Na svém webu jste zveřejnil až epické story o svých fotografických začátcích. Ať naše čtenáře hned na začátku rozhovoru neodkazujeme jinam, řekněte nám prosím svůj příběh ve zkratce ještě jednou.

Pro mě bylo před lety focení otázkou cvakání kompaktem na dovolené, dokonce jsem prohlašoval: „Ještě pár let a ty mobily nahradí foťáky a bude to super!“ Později jsem si ale na jednu exotickou dovolenou pořídil ultrazoom od Nikonu, abych se kvalitativně posunul výš. Nicméně to už jsem začal vnímat technické rozdíly a záhy byla doma první zrcadlovka Nikon D5000 se setovým zoomem 18–105 mm. Focení mě pomalu začalo čím dál víc bavit, od prostého cvakání jsem se propracovával k osvojení techniky, samostudiem na internetu a podobně.

To už jste se orientoval na fotografování krajiny?

Právě že ne. Vůbec jsem neměl představu, u jakého námětu vlastně skončím. Nejdřív jsem si pořídil makroobjektiv, mezikroužky, makrosáňky… Ovšem když jsem jednou na zahradě hodinu honil čmeláka, a on ne a ne zapózovat, řekl jsem si, že tudy cesta nepovede. Pak jsem zkusil produktovou fotografii, koupil jsem si světelný stan, ale zase nic.

Takže jste to bral metodou pokus omyl…

Třeba portrétování jsem zavrhl hned, nicméně někdo mi vyprávěl o krajině Českosaského Švýcarska, tak jsem se tam bez jakýchkoli příprav i znalostí či zkušeností vypravil fotit východ slunce. Přálo mi počasí, a přestože jsem tuhle premiéru absolvoval tak nějak intuitivně, krajina si mě získala. Trochu se s tím ale tloukla skutečnost, že jsem naprostý antiturista. Strašně nerad chodím po kopcích. Ale když před sebou vidím ten cíl, když jdu fotit, tak se prostě překonám.

Jan ŠŠmíd – rozhovor pro Nikonblog.cz
Podzimní zrcadlení | Panorama složené z 39 fotografií; 13 plošně ve 2 řadách + 3× expoziční bracketing | Foto Jan Šmíd
Jestli to dobře chápu, vy tedy nejste profesionální fotograf?

Ne. Focení je pro mě koníček, byť občas se nějaký snímek prodá. K tomu s kolegou Karlem Horáčkem provozujeme fotografické workshopy a také mám Individuální fotografickou školu (IFŠ), ale fotografie mě rozhodně neživí. Pořádání workshopů je nicméně skvělé z několika důvodů: Člověk se potká se spoustou lidí, kterým může předat svoje znalosti a zkušenosti, a hlavně pak vidí výsledky, posun ve focení účastníků kurzů. Navíc získáte spoustu „fotoparťáků“ z různých míst Česka. Já totiž nejsem ten typ, který rád chodí v jednu v noci po lesích a horách sám. Ve dvou se to vždycky táhne líp…

To je hrozně zajímavé, protože vy jste začal makrem a skončil u krajiny, což jsou žánry naprosto typické pro introverty.

Tak to já rozhodně nejsem, spíš naopak. Je pravda, že když to takhle vnímám na workshopech, lehce se tomu „krajinářskému standardu“ vymykám. V tom opravdu nejsem prototyp krajináře.

Na výstavě v Nikon Photo Gallery jsou na všech fotografiích zachyceny tuzemské krajiny. Je to tak, že je ve středu vašeho zájmu Česko?

Rozhodně ano, jednoznačně Česká republika. Sice jsem rodilý Pražák a v Praze i bydlím, ale velká část mé rodiny pochází ze severní Moravy. Díky tomu mám blízký vztah k Jeseníkům. Další moje oblíbená místa jsou Krkonoše a stoprocentně také Broumovsko. To je takový trochu zapomenutý kraj, v němž turisté navštěvují téměř výhradně Adršpašsko-teplické skály, nic jiného je nezajímá. A přitom na Broumovsku je spousta dalších nádherných lokalit. Ale je třeba je mít nachozené, musíte si ty kompozice najít. Není to třeba jako v Českosaském Švýcarsku – které už po pravdě moc nemusím – kde vylezete na kdejaký pískovec, podíváte se, kde je slunce, cvaknete to a ono to vypadá dobře.

Hraje ve výběru lokality roli fakt, že tu krajinu znáte? Viz třeba zmíněné Jeseníky.

Samozřejmě. Znát místa focení, to ke krajinařině nedílně patří. Teprve potom můžete cíleně produkovat záběry, které máte promyšlené a na nichž zachytíte světlo a atmosféru tak, jak jste to zamýšleli.

Jan ŠŠmíd – rozhovor pro Nikonblog.cz
Vousy děda Praděda | Panorama složené z 24 fotografií; 12 plošně ve 2 řadách + 2× expoziční bracketing | Foto Jan Šmíd
A pak je to samozřejmě o počasí, že ano? Já tvrdím, že krajinařina je občas akční fotografie – správné světlo je k dispozici třeba jen pět sekund…

To bych mohl povídat. Já mám například snímek jednoho vltavského meandru, který jsem nafotil na jaře 2012, a chci ještě udělat podzimní fotografii. Už mi ale začíná připadat, že je to skoro nemožné. Chci mít v tom korytu řeky mlhu, ale buď mlha není vůbec, nebo je 200 metrů nade mnou. Takže jsem na tomto místě byl už čtrnáctkrát!

Podzimní fotografii tedy stále nemáte.

Nemám… U krajiny prostě musíte focení přizpůsobit tomu, co se děje v přírodě. Třeba na horách záleží na tom, jestli jste nad, nebo pod inverzní čarou. Svou roli samozřejmě hraje také to, jaké je zrovna roční období, tedy jak rychle slunce po východu stoupá – tyhle a další aspekty ovlivňují dobu, po jakou budete mít ideální světlo.

Takže vy musíte být zároveň i tak trochu meteorolog…

Ono to člověka donutí. Když desetkrát zbytečně vyjedete, tak si nutně začnete říkat, že přece musí existovat nějaké přírodní zákonitosti. Začnete se zajímat o předpověď počasí, ve finále už porovnáváte několik předpovědních modelů a na místě si děláte zpětnou vazbu. I když, ona ta příroda je často nevyzpytatelná…

Pojďme k vaší složité technice pořizování fotografií. Čím vlastně aktuálně fotíte?

Po Nikonu D5000 jsem přešel na D7100. Nebýt astrofotografie, vystačil bych si s DX formátem, ba naopak mi vyhovoval víc než FX kvůli větší hloubce ostrosti. Vážně jsem přemýšlel o Nikonu D800, jenže u něj mi nevyhovoval expoziční bracketing a limitoval mě také vyšší šum, který produkuje snímač s obrovským rozlišením. Takže jak se objevila „Dé sedmset padesátka“, byla volba jasná – má rozumné rozlišení (a s tím spojený nižší šum) a tělo je také příjemně malé a lehké, což se u krajinařiny samozřejmě počítá.

Když jsem se připravoval na tento rozhovor, říkal jsem si, že při vaší metodě fotografování asi moc nepoužíváte široká skla a možná mi odpovíte, že fotíte jen padesátkou. Jaká je pravda?

Můj nejoblíbenější a nejpoužívanější objektiv je 35 mm. Velmi široká skla ale nevyhledávám, jelikož na okrajích a v rozích záběru deformují obraz. Navíc když s nimi uděláte panorama, je perspektiva už hodně „pokřivená“ a fotografie pak vůbec neodpovídá realitě. Když někam přijedu ve dvě v noci, vyšplhám se s celou výbavou na kopec a k tomu mi vyjde počasí, tak nechci focení „odbýt“ tím, že vezmu širokáč, vycvaknu to na „oneshot“ a budu mít kresbu v rozích zdeformovanou. Nemluvě o tom, že když široký objektiv sklopíte k zemi, zbortí se vám svislice… V takovém případě bych měl pocit, že jen plýtvám svým časem i vynaloženou energií. Ale nejde jen o kresbu v rozích, širokáč mě prostě omezuje svým ohniskem. U panoramat mám absolutní kompoziční volnost bez kompromisů.

Ale s pětatřicítkou si asi nevystačíte.

Určitě ne, a navíc sem tam se může hodit i širší ohnisko. Teď se zrovna chystám pořídit nový AF-S Nikkor 20 mm F1,8G. Ten chci ale používat prakticky výhradně na hvězdy a na pár naplánovaných kompozic, kde je 35mm už moc (zejména u vody). Naopak z delších skel mám a používám telezoom AF-S Nikkor 70–200 mm F2,8G ED VR II a do mé výbavy nejspíš přibude také nová pevná třístovka AF-S Nikkor 300 mm F4E PF ED VR. Někdy vytáhnu také 50mm Nikkor se světelností F1,4, ale ten mi k srdci nějak nepřirostl, ani nevím proč. Když jsem fotil Nikonem D7100, 90 % fotografií jsem pořídil zoomem AF-S Nikkor 24–70 mm F2,8G ED, nastaveným většinou na ohnisko 24 až 40 mm.

Jan Šmíd – rozhovor pro Nikonblog.cz
Mlhavé bučiny | Panorama složené z 8 fotografií; 4 plošně ve dvou řadách + 2× expoziční bracketing | Foto Jan Šmíd
Způsob pořizování vašich fotografií je kromě skládání obrazu z dílčích snímků také jeden velký bracketing…

Expozičním bracketingem dociluji obrazu, který se blíží vnímání lidského oka. I když je dynamický rozsah současných zrcadlovek velký, tomu, co pojme lidský zrak, se stále nevyrovná. Takže si pomáhám expozičním bracketingem a následným postprocessingem.

Často používám také focus bracketing, obvykle tehdy, když například dělám dvou a třířadé panoráma a spodní řadu snímám až téměř pod nohy. Nejčastěji proostřuji scénu na 2–3 roviny zaostření, pouze je třeba mít jistotu, že mezi styčnými body máte plochu, kde je to pořád ostré, abyste jednotlivé části mohli plynule propojit. Spojování v počítači je pak vysloveně ruční práce ve vrstvách.

Používáte příslušenství typu panoramatických hlav?

Nepoužívám. Respektive panoramatickou hlavu mám, ale jestli s ní udělám dvě fotky do roka, tak to je moc. Když už ji používám, tak zpravidla třeba u vody, kde nefouká, nebo u velmi složitých kompozic, u kterých potřebuji, aby na sebe dílčí snímky extrémně přesně pasovaly. Použil jsem ji například u třířadého 360stupňového panoramatu. Běžně tedy pracuji s pevným velkým stativem Manfrotto a kulovou hlavou Gitzo.

Kulovou hlavu na panoráma?

Proč ne? Stativové nohy si usadím do přesné roviny pomocí vodováhy a to je základ všeho. Mezi dílčími snímky nechávám poměrně velké překrytí, takže mě kulová hlava nijak nelimituje. Moje hlava má navíc kvalitní frikci, takže ji při překomponování na spodní nebo horní řadu jen lehce povolím, posunu tam, kde ji chci mít, utáhnu a exponuji dál. Vzhledem k tomu, že jsem se „vyučil“ na joystickové hlavě, je pro mě „kulovka“ Gitzo naprostým luxusem…

Při práci se stativem se přímo nabízí fotit přes živý náhled. Děláte to?

Kombinuji to. Někdy fotografuji přes hledáček, jindy pracuji se živým náhledem.

A filtry? Používáte nějaké?

V mojí výbavě najdete pouze polarizační filtr, který nasazuji téměř výhradně při focení vody, nikoliv „klasicky krajinářsky“ při snímání oblohy. Mám ještě nějaké ND filtry, ale ty skoro nepoužívám.

Jaký je vlastně postup snímání a zpracování vašich typických fotografií?

Když například dělám dvouřadé panoráma s tříkrokým expozičním bracketingem, nejprve nasnímám jednu řadu s expozičním bracketingem, pak překomponuji na druhou řadu a postup zopakuji. V počítači pak jako první krok v softwaru PTGui nechám spojit celková panorámata z každého expozičního kroku bracketingu, takže dostanu tři vrstvy různě exponovaných panorámat. Ty si otevřu ve Photoshopu a pak už ručně prolínám a maskuji jednotlivé vrstvy.

Takže to není HDR?

Ne, tohle není klasické HDR, to jsou selektivní zásahy a divák by neměl vůbec poznat, že fotografie byla vytvořena z více vrstev.

Jan Šmíd – rozhovor pro Nikonblog.cz
Mumlaváček | Panorama složené z 28 fotografií; 14 plošně ve dvou řadách + 2× expoziční bracketing, 2 samostatné roviny zaostření | Foto Jan Šmíd
Jak dlouho vám trvá postprocessing jednoho snímku?

Jak kdy a jak u čeho. Někdy může být výsledek hotový za hodinu, když ale pracuji se sofistikovanými maskami, ručně prolínám expoziční a focus bracketing, mohou úpravy zabrat klidně až několik desítek hodin. Zejména pak při ladění kontrastu a barevnosti je dobré dávat si delší přestávky i v řádu několika dní, abyste získali odstup od rozdělané práce. Pohled na fotografii po pár dnech je pak často úplně jiný.

Fotografujete také noční oblohu nebo chcete-li astrofotografii. To je velmi specifický žánr. Můžete ve zkratce popsat jeho zákeřnosti?

Nejdůležitější je, aby nebyl na obloze Měsíc. Měsíc si, co se týká záření, můžete představit jako malé Slunce, které většinu hvězd „přesvítí“, a na obloze je pak vidět jen pár těch nejzářivějších. Takže stejně jako pro focení ve dne sleduji předpověď počasí, u noční oblohy musím znát fáze Měsíce a přizpůsobit se jim.

Vy nejste tedy jen amatérský meteorolog, ale také astronom…

Tak bych to neviděl, nicméně pokud chcete fotografovat noční oblohu – a nedělat to náhodně nebo metodou pokus-omyl – zajímat se o astronomickou problematiku musíte.

Co dalšího ovlivňuje focení hvězd?

Velmi důležité je, aby v okolí, odkud fotografujete, nebyla žádná velká města – jde o známý světelný smog. V tom mi pomáhá mapa světelného znečištění. Já už vím, že dobrá lokalita nejblíž Praze je z tohoto pohledu Kokořínsko, dále jsou to západní Čechy a Šumava a na Moravě oblast Jeseníků. Například v Krkonoších je velkým problémem světelný smog z Polska.

Jsou i další specifika?

Kromě samotné fáze Měsíce je strategické také roční období z pohledu polohy Slunce. Například v létě Slunce zapadá za obzor tak mělce, že i v noci stále ovlivňuje „tmavost“ oblohy a viditelnost hvězd.

Říkám, že jste také astronom… Nyní se zeptám úplně laicky: Všiml jsem si, že někdo fotí hvězdy jako body, někdo je má rozmazané v podobě čar na obloze. To je asi dáno délkou expozice, ne?

Je to trochu složitější. Jsou dva základní druhy fotografování hvězd – hvězdy dynamické (star trails) a hvězdy statické (bodové). Ty statické můžete fotit s paralaktickou montáží, nebo bez ní. Paralaktická montáž je motorické zařízení, které sleduje pohyb hvězd na obloze, čili otáčí fotoaparátem stejnou rychlostí, jakou rotují hvězdy. Díky tomu jsou hvězdy zachyceny bodově. Je třeba si uvědomit, že se při použití montáže snímek noční oblohy exponuje desítky a desítky minut. Bez montáže ale naopak potřebujeme dobu snímání extrémně zkrátit, protože stačí klidně jen několik desítek vteřin a z hvězd už nejsou body ale čárky. Pokud ale chcete fotit pohyb hvězdy cíleně, tedy tzv. star trails, musíte naopak snímat co nejdelší dobu.

Jan Šmíd – rozhovor pro Nikonblog.cz
Krkonošské hvězdolety | Panorama složené z 92 fotografií ve dvou řadách; 1× plošně krajina + 91 fotografií hvěz­d | Foto Jan Šmíd

Je zde ale ještě další rozdíl. Zatímco bez paralaktické montáže nasnímáte jen nejjasnější hvězdy, s montáží zachytíte tisíce a tisíce i těch nejdrobnějších hvězd, které jsou vzdálenější a pouhým okem neviditelné.

Co se týká star trailů, je vhodné snímat je na více kratších expozic. Jednak tím eliminujete šum, vznikající u extrémně dlouhých expozic, podstatné však je, že nebudete mít přeexponovanou samotnou oblohu po několika hodinách snímání na oneshot. Tímto způsobem můžete fotografovat de facto celou noc.

S pomocí této metody tedy mohu na fotografii zachytit celé kružnice z hvězd?

Ještě záleží na tom, na jakou světovou stranu fotografujete. Pokud objektiv nasměrujete na sever a budete mít Polárku ve středu, na fotografii budou opravdu kružnice. Když ale budete fotit jižním směrem, tak budou mít čáry hvězd tvar dvou mělkých písmen U namířených proti sobě.

Jestli to ale dobře chápu, tak popředí na vašich fotografiích musí být snímáno samostatně a s oblohou posléze propojeno v počítači. Je to tak?

Ano, u mého stylu focení to jinak nejde, protože i noční fotografie snímám panoramaticky. Navíc bez samostatného snímání hvězd a krajiny by bylo popředí v důsledku pohybu paralaktické montáže rozmazané, a také by fotky neseděly expozičně a z hlediska zaostření. V těchto případech není jiná cesta, než nasnímat zvlášť oblohu, zvlášť popředí a poté oboje spojit v počítači.

Jan Šmíd
Jan Šmíd – rozhovor pro Nikonblog.cz
Jan Šmíd právě exponuje noční oblohu. Vzhledem k tomu, že se během celkové 50minutové expozice pohyboval aby neumrzl, není na snímku vidět.
Absolvent pedagogické fakulty. Fotografování se začal věnovat na začátku roku 2009. Jako autodidakt se rozhodl zaměřit na panoramatickou krajinářskou fotografii. Fotografuje zejména českou krajinu, jeho nejoblíbenější lokalitou jsou Jeseníky, kde má své kořeny.

Většinu snímků vytváří z několika (někdy i několika desítek) dílčích fotografií, které v počítači spojuje do jednoho záběru. Tento postup vyžaduje nejen technické znalosti z oblasti exponometrie a skladby obrazu, ale zejména schopnost důkladně si plánovanou fotografii promyslet předem a následně pořídit dílčí snímky tak, aby na sebe přesně navazovaly (nebo se přesně překrývaly) a v konečném skladbovém postprocesu tvořily jeden harmonický a technicky dokonalý celek.

Velkou inspirací na cestě k velkoformátové krajinářské fotografii byl pro Jana Šmída jeho fotografický přítel Karel Horáček, který je považován za jednoho z našich předních krajinářských fotografů používajících techniku skládané fotografie s vysokým rozlišením.

V současné době vede Jan Šmíd workshopy specializované na skládanou krajinářskou fotografii vysokého rozlišení a provozuje vlastní fotografickou školu IFŠ.

www.smidphotography.com

Nikon před nedávnem představil specializovanou digitální zrcadlovku Nikon D810A určenou právě pro astrofotografii. V čem je vlastně její hlavní přínos?

Kromě toho, že Nikon D810A nabízí speciální funkce, jako je například prodloužená expozice, jde hlavně o to, že má přepracovaný filtr před snímačem, který, abych tak řekl, propouští červené světlo emitované vodíkem v mlhovinách. V běžných zrcadlovkách má tento filtr naopak červené světlo eliminovat. Díky tomu dokáže D810A zachytit přirozené světlo, respektive barvu mlhovin.

Takže když se teď podívám na vaše astrofotografie, kde jsou všechny hvězdy bílé, při použití Nikonu D810A by se v mlhovinách objevovala barva?

Ano, reálněji by to zachycovalo skutečný vesmír. Velkou otázkou pro mě ovšem je, jak si vývojáři Nikonu poradili se šumem. To se ale uvidí až při praktických zkouškách. Nicméně podle všeho tomu věnovali značnou pozornost, takže se máme určitě na co těšit.

Myslíte si na Nikon D810A? Mohl by doplnit vaši fotografickou výbavu?

Jsem na něj velmi zvědav a těším se, až jej budu moct vyzkoušet…

Děkuji za rozhovor!

Jan Šmíd do 12. dubna vystavuje svoje velkoformátové fotografie v Nikon Photo Gallery – více informací najdete v tomto článku.

Fotografie Jana Šmída

Sdílej

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin

9 komentáře

  1. Hezké fotky, pěkný reklamní článek, ale proč ty hlouposti, které nemáte zapotřebí: zakoupením ultrazoomu jsem se posunul kvalitativně výš, s 18-105 fotit veci ve stanu na stole- to jste vyuzil tak max rozsah 50-70mm. No přeji vám ještě hodně povedených článků.
    Miloš

  2. Díky Miloši. A k těm otázkám – to je prostě můj vývoj. Nejdřív jsem cvakal kompaktem o velikosti krabičky od cigaret. Pak ultrazoom, kdy jsem si myslel, že to je výhra. Když jsem měl 18-105, tak jsem o produktové fotografii nevěděl vůbec nic. Prostě to zachycuje můj fotografický vývoj a nechtěl jsem a ani nebudu nikdy dělat to, že budu tvrdit, že jsem začal fotit už v 5 letech a v 6 jsem už dal svoje první panorama :) Neboli já se za své začátky nijak nestydím, každý nějak začínal. A já jsem začínal tak, jak je to v rozhovoru popsáno, mám to koneckonců i na webu :)

  3. Pěkný článek, hezké fotky! Uvažuji o podzimním workshopu v Jeseníkách (potřebuji jako sůl), tak uvidíme kdy budou vypsány termíny :-)

  4. Perfektní čtení a hned něco vyzkouším, protože tyto Obrázky me lákaji už dlouho a jsou opravdu Luxusní :) a budu rad pokud mě měkdy vyjde se dostavit na nějaky Workshop.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *