Jak se fotí na operačním sále – kranioplastika fotoaparátem Igora Stančíka

Je skvělé, že se vy, naši čtenáři, chcete pochlubit svými fotografiemi. Velmi často mně posíláte ukázky vaší tvorby. Mnohdy jsou to díla velmi povedená, jindy zase o něco méně zdařilé fotografie. A někdy se stane, že se takových e-mailů sejde pohromadě několik, což pak v záplavě dalších zpráv způsobí to, že občas na někoho zapomenu…

Tímto se tedy veřejně omlouvám Igoru Stančíkovi, který mi letos v dubnu poslal odkazy na svoje fotoreportáže, abych se já k nim dopracoval teprve nyní – aniž bych se, byť jen jedním očkem mrkl, co mi to ten slovenský fotograf z Nitry posílá. Stydím se… Nicméně Igor Stančík nyní svůj prostor dostává a vy si můžete přečíst a hlavně se podívat, jak se fotí na operačním sále. Nejsem lékař, ale jsem přesvědčen, že to, co uvidíte na fotografiích, asi nebude triviální ambulantní zákrok. A fotografování stejně tak nebylo jednoduché. Ovšem výsledek je skvělý!

Igor Stančík o focení na operačním sále

Operační sál, to je zvláštní svět. Hodně lidí, málo prostoru, každý má přesně stanovené povinnosti a místo, kde pracuje. Všechno a všichni dokonale ladí, aby člověk ležící uprostřed, byl po zákroku v lepším stavu než v jakém se lékařům dostal pod ruce.

Když se do tohoto perfektně seřízeného soukolí zaplete fotograf, smysly všech se aktivují na nejvyšší možnou míru, protože kromě svojí úlohy najednou musí vnímat i rušivý element – který se samozřejmě za každou cenu snaží rušivým elementem nebýt. Ale i tak… „Dávejte pozor, sem nechoďte, toho se nedotýkejte, otřel jste se o plachtu!“ Fotograf byl pochopitelně pečlivě poučený o tom, co může a co ne, nicméně i tak na něm neustále spočívá několik párů oči. V zájmu zdraví pacienta…

Mnoho lidí se mě ptalo, jak jsem to zvládl, přičemž samozřejmě měli na mysli hlavně pohled na otevřenou lebku, krev a všechno ostatní, co s tím souvisí. Při fotografování reportáže však u mě nastává takové rozpoložení, kdy nevnímám, jestli se dívám na krev nebo na svatební polibek. Před očima se mi odehrává film, a já jsem jeho součástí. Fotoaparát se stává prodloužením mých rukou a mého pohledu.

Krev tedy problémem nebyla. Problémem byl nedostatek místa. Nemohl jsem pracovat tak, jako při „normálních“ reportážích. Neustále jsem musel sledovat veškeré dění na operačním sále, a teprve až jsem měl jistotu, že se určitě nedotknu sterilního oděvu operatéra, sterilní plachty a nástrojů na stole instrumentářky, potom jsem mohl komponovat záběr a stisknout spoušť.

Druhým problémem byla sterilní rouška na mojí tváři – ta ztěžovala práci velmi citelně – při dýchání se mi totiž mlžil hledáček. A třetí problém… opět místo. Tentokrát prostor pro odložení zrovna nepoužívané fototechniky. Na operačním sále je skutečně jen velmi málo možností, kam odložit brašnu s objektivy tak, aby nikomu nepřekážela, nikdo ji nepoškodil, a zároveň byla neustále k dispozici.

Operace, na kterou se díváte, trvala přibližně 80 minut. Je to relativně krátký čas, za nějž toho musí fotograf hodně stihnout s tím, že mu zároveň nesmí nic důležitého uniknout. Od té doby mám za sebou reportáž z dalších dvou operací, které trvaly osm, respektive devět hodin. Ty byly náročné z jiného důvodu, ovšem i u nich při fotografování platily podobné zákonitosti, jaké jsem popsal výše.

Při reportáži mě doprovázel Nikon D700 a D610, AF-S Nikkor 14–24 mm F2,8G ED, AF Nikkor 80–200 mm F2,8D ED, Sigma 50 mm F1,4 DG HSM Art a Helios-44M-4 58 mm F2.

Kranioplastika fotoaparáty Igora Stančíka

1 2 ►

Další fotografie Igora Stančíka si můžete prohlédnout v jeho fotoalbech na Flickru