Fotograf František Ortmann má za sebou více než třicetiletou kariéru. Jeho cesta vedla od sportu a reportáže až po současné projekty, mezi nimiž má významné místo fascinující svět skla. Fotil už sklářské sympozium v Novém Boru, letos i prestižní akci Glas Leeft v nizozemském Leerdamu. Jaké výzvy přináší focení skla, proč se mu věnuje a bez jakých objektivů si tuto práci nedokáže představit?
Sklo je hodně netradiční téma. Co tě na něm fascinuje a proč ses do něj pustil?
Sklo nás obklopuje a je všudypřítomné, stačí když se podíváš okolo sebe. Díváš se odsud z okna skrze skleněnou tabuli přes kterou sem jde světlo, před sebou máš limonádu ve sklenici a můj objektiv by nebýt skla nevytvořil žádnou fotografii. Ale pojďme k mojí cestě ke sklu. Ty víš, že již přes 15 let fotografuji @mysticsk8cup, což jsou světové skateboardové závody (www.mysticsk8cup.cz), kde se vítězům předávají poháry a ty ručně vyrábí pan sklář Pavel Vajsejtl. Tyto trofeje mě zaujaly natolik, že jsem za tímto sklářem několikrát na sever, do Meky sklářů, tedy do Nového Boru a jeho okolí, několikrát vyrazil. Pavel pracoval ve sklárně Ajeto v Lindavě a časem se osamostatnil, pronajmul si opuštěné sklářské pece a začal s vlastní tvorbou. A já byl se svými Nikony několikrát u toho, když tvořil ony unikátní ceny pro vítěze. Mimochodem – ve sklárně Ajeto se například vyrábí i poháry pro vítěze Tour de France. A tohle vlastně bylo mé první setkání se skláři, ale to už je skutečně dávno. Pak jsem (zase sám bez nějakého zadání a zakázky!) vyrazil v roce 2021 na sklářské sympozium do Nového Boru (vzniklo v roce 1982). Má práce zaujala pořadatele natolik, že jsme si podali ruku a začali jsme užší spolupráci, která v roce 2024 již byla zpečetěna mou účastí na celém tomto eventu. Na něm se sejdou vybraní skláři z celého světa a tvoří na několika místech a v mnoha sklárnách v okolí a samotném Novém Boru. Na místě mou denní práci konzultuji s kurátorkou celé akce Eliškou Vavříčkovou a ředitelkou Sklářského muzea v Novém Boru Petrou Ajšmanovou. Za den vytvořím desítky až stovky fotografií na mnoha místech a sklárnách, ve sklářské škole až po unikátní místo, které jsem si zamiloval. V něm se koncentrují veškeré profese spojené s tvorbou skleněných unikátů a to místo se jmenuje www.kolektiv.cz – určitě jej doporučuji navštívit.
Fotil jsi už v Česku i v zahraničí – liší se nějak přístup sklářů, nebo samotná atmosféra akcí jako IG Symposium a Glas Leeft? Jak vůbec takové akce probíhají?
Tyhle dvě akce jsou nesrovnatelné. IGS se účastní skoro 50 sklářů z celého světa od Austrálie po Japonsko a intenzivně tvoří. Miluji ten proces, na jehož začátku je křemičitý písek, a na konci třeba taková socha, kterou její autor Milan Cais (mimo jiné frontman kapely Tata Bojs) pojmenoval Tančící a je to taková rozřezaná madona, kterou vytvořil ve výše jmenovaném Kolektiv Ateliers. Nebo jsem několikrát během IGS zajel do sklárny Ajeto, kde Martin Janecký, se kterým se potkávám u piva v Lokálu U Bílé kuželky vedle Karlova mostu, vytvořil ve spolupráci s Jaroslavem Rónou úžasnou sochu, kterou jsem si pro sebe pojmenoval “Artyčok”. Nebo když s Nikony sleduješ precizní práci umělkyně z Japonska – Yukako Kojimy – která vytvořila úchvatný “skleněný list” a dala mu jméno Layers of Light – Water. A takto bych mohl psát o každém jednom díle a jeho vzniku dlouho.
No a pak je tu Glas Leeft, kterého jsem se letos měl možnost zúčastnit. Moc jsem nevěděl, do čeho jdu a co od akce očekávat, ale po skvělé zkušenosti z Nového Boru jsem pozvání přijal. Zabalil Nikony do tašek od PeakDesignu, nepromokavou bundu, kulicha a plavky (v Holandsku za jeden den zažiješ čtvero ročních období), nastartoval svou Toyotu a vyrazil na skoro 1 000 kilometrů dlouhou cestu do města Leerdam. A co jsem tam zažil? V první řadě vernisáž výstavy “All you need is glass!”, kterou tým Sklářského muzea Nový Bor nainstaloval v mimořádném prostoru – krásném katolickém kostele Maria Onbevlekte Ontvangenkerk. Popisovat ten večer by bylo na samostatný rozhovor. No a samotné čtyři dny na této akci byly skutečně nabité zážitky, ale jinými, než když fotíš tvorbu na IGS, kde jsi přímo u sklářských pecí a před tebou vznikají umělecká díla. Tady jsem samozřejmě také navštívil sklářské dílny a byl u pecí a tvorby, ale také jsem navštívil jednu mega továrnu, ve které denně vyrobí 4 000 000 pivních lahví. Ale tady na mě byli připraveni a hned u vchodu mi po přivítání vzali všechny Nikony a dali mi doprovod, který mě střežil, abych neudělal ani fotku telefonem. Vypadalo to v celé v továrně jak v nějaké knize Julese Verna. Všude vás obklopují obří stroje, kterými proudí žhavé sklo, které teče do těžkých kovových forem, ze kterých vypadává jedna rozžhavená pivní lahev za druhou. Bohužel fotografie neexistuje :-( Snad ještě bude někdy příležitost přijít s Nikonem.
Navštívil jsem i mnoho galerií a workshopů, několik dalších výstav a po celou dobu jsem mohl fotografovat v nádherné atmosféře tohoto čistého a lidsky přívětivého holandského městečka. Za což mnohokrát děkuji speciálně Dicku Admiraalovi a jeho kolegům – a to narozeninové Negroni, díky přátelé:-)
Jaký foťák a objektivy na focení skla používáš a proč sis vybral právě tuhle kombinaci?
Že pracuji výhradně Nikony zmiňovat nemusím, zvláště tady a tobě je to zbytečné, ale je to tak u mě už přes 30 let, kdy jsem si v roce 1992 koupil v New Yorku mou černou FM2, kterou mám dodnes. Pokud jde o skláře a sklo, musí to být rychlé a dokonale přesné. Já pracuji výhradně v manuálním režimu, nepoužívám žádné priority času nebo clony ani automatické ISO. Prostě old school, vše plně manuální, abych to měl pod naprostou kontrolou. Já si dělám ty své přípravy do mých notýsků, jako když si režisér připravuje denní natáčení. Konkrétně v Holandsku jsem pracoval s Nikonem Z9 a střídal “svatou trojici” od 14 – 24 mm / f 2,8 , 24 – 70 mm / f 2,8 a samozřejmě 70 – 200 mm / f 2,8 a na večerní procházky Nikon Zf s objektivem 40 mm / f 2.
Fotit sklo je dost náročné – odlesky, průhlednost, barvy. Jaké největší technické výzvy při focení skla řešíš?
Vše ve světě fotografie je jen a jen o světle, tady u fotografování skla to platí absolutně. A druhá věc u focení sklářů, která je důležitá, je souznění. Ty vstupuješ umělcům při tvorbě do jejich komfortní osobní zóny a to někdy hodně blízko. Okolo pecí, kde se taví sklo není moc místa a také není moc času, zvláště pak u toho “českého” skla, které se dá tvarovat skutečně jen okamžiky. Prostě je to takový tanec mezi kapkami skla. A stejně jako u každé jiné věci, kterou fotografuješ “reportážním” způsobem, musíš vědět, nebo alespoň tušit, co se stane za vteřinu a pokud je to ta ONA, kterou je třeba zachytit. A to se mi podle ohlasů na mou práci daří.
Je při focení skla podle tebe důležitější mít detailní plán, nebo se spíš přizpůsobit situaci a improvizovat?
Je to kombinace, ale já jsem rád na situace připraven, takže všude kam se chystám, mám v hlavě a mém Moleskine notýsku plán. Improvizace je fajn, ale být připraven znamená, že nejsi zaskočen.
Jak se snažíš v obraze zachytit křehkost a průhlednost materiálu?
To je vše o práci se clonou a hloubkou ostrosti, práci s protisvětlem a kompozicí, ohniskovou vzdáleností a načasováním.
Když fotíš sklářské mistry při práci, sleduješ spíš technický proces, nebo lidský příběh?
Ideální je spojit vše do uceleného příběhu, aby bylo jasné, jak dílo vznikalo.
Každý sklář používá jiné techniky, má jiný přístup. Někdo je super rychlý a někomu (brusičům) tvorba trvá hodiny a někdy i několik dnů.
Co ti osobně přineslo focení skla – změnilo to nějak tvůj pohled na fotografii?
Focení uměleckého skla je čirá radost. Tady se nebavíme o technicky popisných fotografiích, které vyžaduje například reklamní fotografie piva ve skle (tím jsem si také prošel), nebo drinků pro různé značky alkoholu, kde musíš mít nádherné bublinky, pokud se do drinků dává perlivé nealko, a svěží ovoce, které vzbuzuje chuť se napít. Tady tvoříš příběhy a pocity, máš volnost a záleží na tobě, jak jednotlivá umělecká díla na fotografiích představíš. Někdy cloníš třeba až na clonu 11 a někdy naopak otevřeš objektiv na jeho maximum. V tom je krása fotografie.
Jakou radu bys dal fotografům, kteří by si chtěli sklo sami zkusit nafotit?
Já na rady moc nejsem, ale pokud bych tedy měl něco říct, tak není nic jednoduššího než vzít foťák do ruky a začít zkoušet třeba u toho piva. Postavil si půllitr někam, kde budeš mít možnost se kolem něj pohybovat a hledat ten správný úhel a světlo. Zkoušet různá nastavení, clonit, zkracovat a prodlužovat časy, a pak si práci vyhodnotit. Já si vzpomínám, když jsem začínal jako fotoreportér v roce 1991 svou profesionální kariéru fotografa a byl jsem v časopisu Reflex zaměstnám jako zcela první fotograf, tak jsme se každý týden scházeli s kolegy fotografy z jiných novin a časopisů a každý přinesl pět vybraných fotografií, které ten týden udělal a povídali jsem si o nich. Proč a jak ji ten který autor vytvořil, experimentovali jsme s materiály a technikou a to nás posouvalo. A tohle můžeš dělat i dnes a je to díky internetu a sociálním sítím mnohem jednodušší. Nemusíš do temné komory, filmy vyvolat, fotografie zvětšit a pak s nimi někam jít a debatovat. Dnes ti stačí počítač a klávesnice.
A na závěr – máš už vyhlédnutý další projekt spojený se sklem, a co připravuješ aktuálně?
V současnosti mě jako kurátora zaměstnává výstava fotografií a příběhů dětí, která se jmenuje „Co vidím já“. Jde o projekt pro nadační fond SPOLUŽIVOT, který propojuje děti z dětských domovů s hostiteli – dobrovolníky, kteří jim dávají svůj čas a pozornost. Oslovil jsem Martina Škodu (FotoŠkoda), který mi jménem firmy věnoval pro děti jednorázové foťáky, které jsem jim rozdal a oni dokumentovali svůj běžný život. Z vytvořených fotografií jsem vybral série a ty doprovází příběhy dětí, které zaznamenala skvělá Slávka Turková. Výstava bude mít vernisáž 6.10.2025 v 16.00 hodin na Mariánském náměstí, přímo před Magistrátem hl.města Prahy, díky kterému máme k dispozici tohle nádherné místo uprostřed města.
Teď jsem dostal krásné zprávy z Holandska a od českých kolegů na mou poslední práci v Leerdamu, tak se tam třeba v budoucnu zase vypravím. Mám také pozvání z jedné české sklárny, abych u nich fotografoval. Tak uvidíme, kam mě mé cesty za sklem dovedou.
Takže přeci jen jednu radu mám: Vezmi si teď foťák do ruky a začni třeba u té skleničky na víno, kterou máš vedle sebe na stole, a třeba vytvoříš nějakou úžasnou fotografii.
Dobré světlo přeji všem kolegové a těším se na nějaké další Nikon setkání v budoucnosti.
František Ortmann
