Rozhovor s Alžbětou Jungrovou, který jsme před nedávnem zveřejnili, byl ve skutečnosti delší, než jste mohli a můžete číst. To je u rozhovorů vcelku běžné – do finální verze se ne vždy dává úplně všechno, co bylo řečeno. Ale tentokrát jsem si jednu zatím nepublikovanou část schovával na samostatný článek. Proč? Alžběta si celý život vede fotodeník. A fotodeník je také téma aktuálního kola naší soutěže Fotka Nikonblogu. Budiž tedy následující pokračování rozhovoru nebo spíše jeho bonusová část inspirací pro vás, kteří jste s fotodeníkem třeba ještě nezačali.
Kdysi jsem zkoušel projekt Week of Life, což je jakási forma online fotodeníku, ale musím říct, že udělat devět fotek denně – což je součástí WoL – mi fakt dalo zabrat a přiznám se, že jsem vydržel, myslím, jen jeden týden.
„Já jsem si něco podobného sama pro sebe udělala loňský rok, ale fotila jsem jeden snímek za den, 365 dní v roce. To bylo po covidu, kdy jsem si říkala, že trošku nahodím nějakou disciplínu, protože jsme doma všichni zlenivěli. Prvních pár měsíců je to docela jednoduché, ale pátý, šestý měsíc člověk zjistí, že už vyfotil všechno a začne se lehce bičovat, aby dělal něco víc.“
A jak se to dělá? :-)
„Je třeba začít dělat víc věcí. Jít ven, i když se mi moc nechce, znovu začít dělat to, na co jsem se před tím vykašlala. Ono to donutí člověka být aktivnější. Já jsem samozřejmě chtěla, aby každá ta fotka byla nějakým způsobem nosná, ne, že každý den cvaknu kytku na okně. Takže mě to docela dobře nahodilo zpátky do nějakého rytmu, pracovní morálky.“
Dík fotkám do fotodeníku jste tedy získala nějakou disciplínu, sebekázeň?
„Spíš znovuzískala :-) Však víte, jak to bylo v lockdownech za covidu. Všichni jsme nějakým způsobem zlenivěli, všichni jsme se naučili koukat na seriály, k ničemu jsme se nenutili… takže fotodeník pro mě byl nakopávací.“
O vás se ale ví, že si fotodeník vedete mnohem déle.
„Mám to vlastně od dětství. Moje focení začalo tak, že jsem jako dítě používala foťák místo psaného deníku. Fotka je jenom jiný druh deníkového záznamu a pro mě je to primární způsob vedení deníku. Uchovávám jí ty věci, které se mě nějakým způsobem dotknou nebo mě zaujmou, ovlivní.“
Tomu rozumím. Do jaké míry je to pak intimní, čistě soukromé a do jaké míry se dá takový fotodeník dělat tak, aby se pak dal zveřejnit?
„V rámci focení já v tomto nerozlišuju. Fotodeník je v první řadě moje záležitost. Otázka pak je, co z toho jsem ochotná prezentovat veřejně a co si nechám sama pro sebe. Většina lidí, kteří si deník píšou, to asi nedělají s tím, že by si ho ve finále někdo četl. Dělají to pro sebe, stejně jako já primárně fotím pro sebe.“
Naše aktuální soutěžní kolo Fotky Nikonblogu ale jaksi logicky předpokládá zveřejnění fotodeníků.
„Účastníci ale nemusí zveřejnit všechny fotografie. Je na každém, co pustí ven a co si nechá jen pro sebe.“
Pojďme k praktickému focení deníku. Řekněme „normální“ člověk ráno vstane, jde do práce, pak je v zaměstnání, z něj se zase vrací domů; potom třeba tráví čas s rodinou… Chci zkrátka říct, že život může být trochu monotónní a pak je docela těžké pořizovat zajímavé fotografie.
„Žádný život není úplně jednotvárný. Většina lidí nevnímá věci, které vidí každý den. Bereme je automaticky, nevidíme je. Ale pokud se člověk zastaví a podívá se kolem sebe jakoby cizíma očima, najednou uvidí to, co mu před tím bylo skryto. I když to měl tisíckrát před očima. Já vždycky říkám, že nevnímám, jak je Praha nádherná, dokud neodjedu na měsíc někam do Uzbekistánu, pak se vrátím, chodím po Praze, všem volám a říkám jim, jak je to tady nádherné. Chce to naučit se znovu vidět. Všichni v životě máme spoustu malých hezkých věcí. Kdybych měla dát nějakou radu, tak právě zaměřit se na malé drobné radosti běžného života.“
Je mi jasné, že profláknutá klasika typu ranní hrnek s kávou, je o ničem. Z vašich slov cítím, že onen úkol nafotit fotodeník, by měl v autorovi v první řadě probudit kreativitu. Chápu to správně?
„Určitě!“
Dobře, to bychom měli focení. Účastníci soutěže však mají limit 7–10 fotek a já tvrdím, že vytvořit dobrý set fotografií je mnohem těžší než jich desítky nafotit.
„To já říkám pořád. Sedět u počítače a sestavit z fotek něco, co je ukoukatelné a smysluplné pro diváka, je nejtěžší práce z toho celého.“
Trochu si říkám, že klasický fotodeník dnes nahrazují sociální sítě. Co si o tom myslíte?
„Víceméně ano, i když bohužel bez jakékoliv editace. Spíš bych řekla, že je to taková reality show. Většina lidí to nesmyslně přehnání, snaží se vypadat líp, aby všichni viděli, jak mají krásný život. Fotodeník by měl být estetičtější, vizuálnější.“
Jinými slovy, fotodeník by měl být upřímný zejména vůči sobě samému…
„Přesně. Pokud to má mít nějaký smysl, bez upřímnosti to nejde. Má-li to tedy být skutečně osobní fotodeník.“
Ještě jednou děkuji za příjemný rozhovor, Alžběto!
Z fotodeníku Alžběty Jungrové
