Pojedeme k moři ve filmu s Nikonem. A rozhovor s tvůrci obrazu natáčeného Nikonem D4…

Jiřího Mádla má mnoho lidí, nebo v tomto případě spíše diváků, zafixovaného jako teenagera ze Snowboarďáků. Pak jste jej viděli třeba ještě v rodinné komedii Jak se krotí krokodýli či pohádce Peklo s princeznou. Čas ale letí a z trhlého puberťáka se stává vyzrálý mladý herec, který umí i vážné postavy – viz například hlavní role v loňském filmu Juraje Nvoty Konfident a tak trochu s napětím očekávaný snímek Milana Cieslara Colette, zpracovávající silné téma lásky v osvětimském koncentračním táboře, v němž hraje Jiří Mádl také hlavní roli. Mimochodem, Colette jde do kin již v polovině září.

Jirka Mádl nicméně v nedávné době zabrousil i do dalších filmových profesí – jeho režisérským a zároveň scénáristickým celovečerním debutem bude film Pojedeme k moři, který před pár týdny dotočil v produkci společnosti Bio Illusion a České televize v rodných Českých Budějovicích. Pro čtenáře Nikonblogu pak má tento film takříkajíc další rozměr: Jde o jeden z prvních celovečerních filmů (možná dokonce první hraný „celovečerák“) v Česku, který se kompletně natáčel digitální zrcadlovkou, konkrétně Nikonem D4.

Detektivové se zrcadlovkami Nikon

Tvůrci film Pojedeme k moři krátce představují takto:

Hrdinou příběhu je desetiletý kluk Tomáš, který k narozeninám dostane Nikon D5200 a rozhodne se, že natočí film jako Miloš Forman. Stane se tak vypravěčem, kameramanem i režisérem hluboce lidského příběhu, v němž poznáme jeho rodinu, maminku, tatínka, babičku, školu, kamarády. Příběhu nechybí ani velké detektivní pátrání za tatínkovým tajemstvím. Tomáš otce podezřívá, že má „jinou paní“ a rozhodne se, že udělá vše pro to, aby táta zůstal s nimi. A to vše optikou dětského bezelstného pohledu, dětskou upřímností, která někdy až bolí, ale i s velkým smyslem pro humor. Nakonec malý Tomáš diváky dovede i k odhalení velkého rodinného tajemství, které vyrazí dech a dojme…

Tomáše a Harise, dva jedenáctileté kluky, kteří mají stěžejní místo v příběhu, našel režisér Jiří Mádl v Brně (Petr Šimčák alias Tomáš) a v Praze (Jan Mařák jako Haris). V dospělých rolích uvidíme například Ondřeje Vetchého, Lucii Trmíkovou, Michaelu Majerníkovou, Jaroslavu Pokornou, Miroslava Táborského a další.

Ještě do střižny a v dubnu do kina

Film Jiřího Mádla Pojedeme k moři je v těchto dnech kompletně natočený digitální zrcadlovkou Nikon D4. Následuje obvyklá postprodukce a výroba, do kina se můžete těšit zhruba v dubnu příštího roku.

Čtenáři Nikonblogu však mají navíc jednu výsadu – již nyní si můžete přečíst rozhovor s hlavní kameramankou Editou Kainrathovou a asistentem kamery Petrem Houdkem, který jsem pořídil při jednom natáčecím dni v Českých Budějovicích. Nevím, jak vy, ale já se do kina tentokrát hodně těším – vidět výstup z Nikonu D4 na velkém plátně bude jistě zajímavá zkušenost. Ostatně čtěte dál, co o tom říkají zmínění tvůrci obrazu Edita Kainrathová s Petrem Houdkem.

Rozhovor s hlavní kameramankou Editou Kainrathovou a asistentem kamery Petrem Houdkem

Jak vlastně vznikla myšlenka natáčet celovečerní film na zrcadlovku, nikoliv tradičně filmovou kamerou?

Edita: Původní záměr byl, že se na zrcadlovku natočí pouze některé pasáže, zbytek filmu se natočí na videokameru a zkombinuje se to. Ale jak jsme o tom s režisérem mluvili a jak se příběh vyvíjel, došli jsme k tomu, že je vlastně žádoucí udělat celý film na DSLR. Důvod je skrytý v příběhu – jelikož si kluci-hlavní hrdinové točí film sami, tak chceme, aby film na diváka takto i působil. Takže jsme došli k tomu, že by bylo dobré, aby to bylo něco malého, něco, co by unesli, ne profikamera. Pak jsem si říkala, že charakter foťáku a videokamery je jiný, a tak bychom měli obrazovou technologii sjednotit.

A padla volba na Nikon D4…

Edita: Testovali jsme všechny možné foťáky. Ale kluci jsou z nižších sociálních poměrů, takže hlavní hrdina, který natáčí, nemůže mít D4 – to je strašně drahý aparát, na něj by rodiče neměli. Tudíž ve filmu natáčí Nikonem D5200, v průběhu natáčení, kdy se kluci točí navzájem, k tomu přibude D800. Ale „náš film“ se natáčí na Nikon D4, tedy kromě pár záběrů, kdy jsou kluci v zrcadle a musí se použít záběry z jejich kamer. To tam je ve třech až pěti případech.

Proč jste zvolili Nikon D4 a ne D800, který filmaři rádi používají hlavně kvůli velké dynamice snímací soustavy?

Edita: Já jsem to původně chtěla natočit na D800, ale testovali jsme ji a vyšla z toho pro nás jedna zásadní vada – špatně zvládá moaré. Film Pojedeme k moři půjde do kin na velké plátno a tam by to bylo hrozně vidět. Když jsme točili z věže a střechy, cestují v obraze ošklivé diagonální pruhy, které Nikon D4 naopak nedělá.

Chápu, moaré je problém, který se de facto v postprodukci nedá odstranit. Podle mě to způsobuje vysoké rozlišení D800.

Petr: U D800 byl navíc už na ISO 800 dost velký šum, zrno – to, co na běžné fotografii nevnímáte, na velkém plátně najednou vyleze. Ale Nikon D4 je ještě u ISO 3 200 krásně použitelný. Na profesionální účel u videa je to fakt výborné. Zkoušeli jsme jít až do ISO 12 000 – samozřejmě to šumí, ale je překvapivé, jak v noci ve 23 hodin najednou „vyleze“ kresba v obloze.

Když jsme u těch vad – co rolling shutter („vlající“ svislice při rychlém švenkování)?

Petr: Zkoušeli jsme to v testech, je to tam, ale není to nic, co by bylo úplně extra závadné.

Edita: Největší problém byl s třasem – čip je konstruovaný jinak než u kamer – ty mají jiné řádkování a rychlejší sken. Dopad je takový drsnější, není to měkké jako u videokamer, které s tím víc počítají. Toto je více foťák. My máme ve filmu hodně záběrů z ruky a při těch se to citelně projevuje. Když jsme se pak dívali na kousky filmu na plátně, tak je to fakt nepříjemné, dělá se z toho špatně. Takže jsme to vyřešili glidecamem – když se fotoaparátu člověk fyzicky nedotýká, tak je ten pohyb příjemný.

Jaké jste používali objektivy?

Edita: Natáčíme převážně na staré manuální pevné Nikkory. Hodně často pracujeme s reflexy, chceme v záběru sluneční paprsky a se starými objektivy, které nemají tak dokonalé antireflexní vrstvy a mají jednoduchou optickou konstrukci, jsou reflexy prostě nádherné.

Petr: Pevná skla jsou i lehčí, takže na běhání, přenášení na glidecamu je s nimi samozřejmě lehčí práce. Stačí, že tělo je samo o sobě těžké.

Edita: Nikonu D4 navíc ty manuální objektivy hrozně sluší. To si pak musíte vyfotit…

Petr: Kromě zmíněných manuálních pevných skel máme ještě tři moderní autofokusové zoomy: AF-S Nikkor 14–24 mm F2,8G ED, AF-S Nikkor 24–70 mm F2,8G ED a telezoom AF-S Nikkor 70–200 mm F2,8G ED VR. Objektivy to máme pokryté pěkně.

Neskákala vám clona při zoomování?

Edita: Chtěla jsem objektivy, u kterých clona „drží“ a tyhle tři to mají ošetřené. Problém byl spíš s ostrostí – ta se po změně ohniska totiž změní, rozostří se. To filmařské zoomy nedělají, ty drží ostrost i při zoomování. Řešíme to tak, že více cloníme, abychom měli vyšší hloubku ostrosti.

Petr: Pro velké filmové kamery je kompletní systém příslušenství na dálkové ostření, na boční ostření atd. Ostřič se toho nemusí fyzicky dotýkat a má to v ruce. Bohužel u zrcadlovek se tím zatím nikdo na podobně profesionální úrovni ještě nezabývá, současná řešení nejsou ideální. Například follow focus máme, měli jsme i bezdrátové dálkové ostření. Ale to mělo tendenci v klidovém stavu cukat nebo bylo hlučné. Byl v tom motor, který si čas od času něco testoval, cvakal… Nakonec jsme zrušili všechny ostřicí pomůcky a zaostřujeme vyloženě na ruku. Když musíme přeostřovat, tak na objektiv fyzicky sáhneme a ostříme ručně. Starší manuální Nikkory mají pevnou škálu, ty jsou na takovou práci super.

Jaké další příslušenství jste používali? Hledáčky, náhledové monitory…

Petr: Nemáme žádný externí hledáček na LCD displej zrcadlovky. Používáme bezdrátový přenos obrazu, který pracuje přes HDMI výstup. Máme půjčený i bezdrátový modul WF-5, ten má ale jednu zásadní nevýhodu: Funguje sice bezvadně, jenže vypne všechny ostatní výstupy-náhledy. To znamená, že na notebooku vidím obraz plynule a krásně, ale nemám náhled na LCD displeji. Pořád je jenom jeden náhled, takže je to pro nás tady nepoužitelné. Proto máme výstup na monitor pro režiséra přes HDMI, který nás ale vydatně trápí. S každým přepnutím na monitoru nebo s čímkoliv to vždycky shodí zrcátko – stačí vypnout/zapnout někde nějaké zařízení v cestě, a ono to shodí LiveView… Dělají to všechny, asi je to konstrukční vlastnost HDMI.

Edita: Pak se stane, že jede kamera a najednou spadne záznam.

Petr: HDMI je zvláštní rozhraní – žije si tak trochu vlastním životem. Chtěli jsme původně zaznamenávat data právě přes HDMI na externí rekordér Atmos Ninja, ale zjistili jsme, že pokud nahráváme zároveň na paměťovou kartu, z HDMI „leze ven“ jenom kvalita 720p. Pokud ve fotoaparátu karta není, tak je živý výstup 1 080p. Různě jsme to konzultovali, pátrali a zjistili jsme, že pro nás je prioritní mít to natočené na kartě. Pokud by byl kvalitnější doplněk, tím lépe, ale spolehnout se na nějakou krabičku, která je navíc připojená přes kabel a vy nevíte, jestli během nějaké akce jím o něco nezavadíte, nepřiskřípnete si jej… Tak jsme to vzdali a jeli jsme čistě jen na karty.

Edita: Na plátně bylo přes Ninju i barevné zkreslení. Navíc narůstá hmotnost, a když to pak všechno musíte držet v rukou na glidecamu, není to vůbec jednoduché.

Petr: U DSLR to navíc není s objemem dat tak hrozné. Když se zadaří, tak máme 18–20 GB denně, což je v porovnání s jinými kamerami – s Redkou nebo s Alexou – v násobcích míň. Ale obraz, pokud nevyžaduje další úpravy a barevně to máme správně, už žádné další velké úpravy v postprodukci nepotřebuje, maximálně při srovnání záběrů vedle sebe. Čili i menší datový tok dostačuje.

Takže s obrazem jste celkově spokojeni?

Edita: Já nejsem zastáncem nových technologií, co se týče ostrosti. Na můj vkus je to hrozně přeostřené. To, co normálně lidské oko nevidí, to kamera vidí a to mě znervózňuje. Pro mě je nejvíc 35mm kamera, 35mm materiál, který má příjemnou neostrost podobnou lidskému vidění. Na plátně mi přišlo příjemné, že se ten foťák k pětatřicítce blíží, má příjemnou neostrost.

Petr: Je třeba ale dodat, že ostrost jsme měli ve fotoaparátu v Picture Control staženou dolů o pár stupňů. Je to obrovský rozdíl. Když to natočíme takhle „měkčí“, a potom se to v postprodukci malinko dotáhne, tak už si můžeme doostřit lokálně třeba oči a to už zůstane. Ono to není slepé, ale nepatrně měkčí. Je to příjemnější – když se ponechá defaultní nastavení, tak je obraz takový „normální“. Pokud se ostrost naopak vytáhla nahoru, tak jsou nepříjemné hrany.

Edita: Co se expozice týče, tak musí být co nejpřesnější, protože pak už nebude moc prostoru ke korekcím. Snažím se k natáčení s DSLR přistupovat jako k diáku. Expozici udělat co nejpřesnější.

A nevadí vám, že fotografické objektivy nemají možnost plynulého clonění, ale clona se mění po skocích?

Petr: Místo clonění používáme ND filtr s proměnlivým faktorem. Čas je tedy vždy 1/50 s, a kdyby bylo nepříjemné ISO, nastupuje filtr. Nastavíme ISO 200 a pak už jdeme filtrovat.
Potom se s tím dobře „přecloňuje“ – když se například vchází do místnosti, filtrem si změnu osvitu korigujete. Jde to udělat méně viditelně než skokově clonou.

Preferujete tedy takzvaný filmový look?

Ano. Výsledek se k tomu bude blížit, celá postprodukce bude směřovat k tomu, aby tak film vypadal. Myslím, že ve výsledku nikdo nepozná, čím jsme natáčeli.

Na konec, jak se sluší a patří, bych vás rád poprosil o nějakou veselou příhodu z natáčení…

Těžko říct, jestli je to veselé, ale s Nikonem D4 jsme měli „vtip“ s baterkou – na začátku jsme totiž měli jen jednu. Mysleli jsme, že to s ní přežijeme, ale to nejde. Reálného natáčení nám vydržela osm hodin. „Odkuk“ byl zapnutý z osmdesáti procent, což znamená, že byl de facto stále aktivní. Před koncem směny tak panovala nervozita – museli jsme fotoaparát vypínat, pokud to šlo tak aspoň na pár minut dávat „přicucnout“ na nabíječku. Po deseti dnech jsme dostali druhou – dvě na den byly luxusní, tím jsme to vykryli.

Děkuji za rozhovor Edito i Petře!

Fotografie z natáčení filmu Pojedeme k moři