Autor článku: Tomáš Brzoň
Stejně jako každý rok je pro mě červenec měsícem poznávání přírody v jiných částech světa. A ani rok 2025 nebyl jiný. Co ale bylo jiné, byla moje fotovýbava. Spojil jsem se s Nikonem, který mi vyšel vstříc a zapůjčil mi techniku pro cestu na Srí Lanku. S velkou radostí jsem tak mohl upozadit svou starší zrcadlovku, která už přece jen technicky nestačí moderním bezzrcadlovkám – konkrétně modelu Nikon Z8 s objektivem Nikkor Z 400mm F/4,5.
Musím říct, že to pro mě byla velká věc. Tím, že cestuji převážně nalehko jen s batohem, který samozřejmě vždy „splňuje” normy palubního zavazadla, bylo skvělé, že jsem při stejné sestavě techniky ubral několik kilo a zároveň ušetřil i trochu místa, třeba na dvoje čisté trenky, což se počítá. 😀
Samozřejmě nešlo jen o místo a odlehčení batohu, ale k tomu se ještě dostanu.
Národní park Wilpattu – náš favorit mezi národními parky Srí Lanky
Jak už jsem psal na začátku, naší červencovou destinací byla Srí Lanka. Jedním z hlavních cílů bylo spatřit levharta cejlonského. První lokací, kde bychom ho mohli zahlédnout, byl národní park Wilpattu, ležící asi 180 kilometrů severně od největšího města Colomba.
Nejsem úplně typ fotografa přírody, který si vše zarezervuje dopředu, důkladně prověří všechny zdroje, a jede víceméně na jistotu. Řekl bych, že jsem spíš takový „fotografický objevitel” – dojedu na místo a teprve tam začínám jednat, což se samozřejmě ne vždy vyplatí.
Tentokrát jsme však měli štěstí na krásné ubytování v docházkové vzdálenosti od národního parku. To znamenalo klid, rozlehlá rýžová pole kolem ubytování a spoustu divokého života všude okolo. Pro fotografa přírody ideální kombinace. Zároveň jsem si tak mohl novou techniku lépe osvojit před prvním vstupem do parku.
Na ubytování jsme si domluvili džíp s řidičem na další den a plán byl jasný – objevovat krásy národního parku Wilpattu.
Hon na levharta
Ráno nás řidič vyzvedl a v 5:30 už jsme vyráželi do parku. Byl jsem nadšený. Budeme tam brzy a ráno budeme mít dost času na hledání levharta. To jsem ale ještě netušil, že před vstupní branou bude na pokladně dlouhá fronta.
Zařadili jsme se a čekali. Když jsme po asi 25 minutách stáli pořád na stejném místě, hlavou se mi začaly honit všechny možné myšlenky o tom, o co už jsme přišli a jestli jsme už náhodou nepropásli ideální chvíli na levharta.
Nejspíš jsem si postěžoval jako správný Čech a s domněním, že mi nikdo nerozumí, jsem to řekl nahlas. Za námi se ozvalo: „Dobrý den, taky jedete do parku?“
Nejdřív jsem se trochu zastyděl, pak jsem se otočil a pozdravil zpět. Byla to rodina z Děčína, která už měsíc objevovala krásy Srí Lanky. Nakonec to tak trapné nebylo, protože jsme si alespoň mohli postěžovat společně. 😅
Po 40 minutách jsme se konečně dostali na řadu a mohli vyrazit vstříc přírodě. Já byl ve svém živlu, foťák neustále v ruce a v pohotovosti. Jak to tak na začátku bývá, okouzlovaly mě i všechny zde běžné druhy ptáků, které jsem zatím nikdy neviděl.
Focení vlh a ledňáčků v letu s automatickým ostřením na oko mi připadalo jako něco neuvěřitelného. Do té chvíle jsem si ani nedokázal představit, kolik ostrých fotografií v sérii dokážu pořídit. Rychlost a přesnost ostření dohromady se super světelností objektivu Nikkor Z 400mm F/4,5 mě opravdu nadchla. Ze situací, ve kterých jsem si se svojí zrcadlovkou nedokázal představit vůbec fotit, teď byly situace naprosto běžné a téměř bezproblémové, například jsem mohl fotit i v zalesněnějších částech parku, kde by s mojí technikou už bylo příliš málo světla.
Po několika hodinách ale nadšení začaly střídat obavy z možného nesetkání se s levhartem. Bylo poledne a já věděl, že další reálná šance přijde až v podvečer. Jenže v sedm hodin se park zavírá a my už budeme muset být pryč. Tuhle myšlenku jsem rychle vytěsnil a dál doufal.
Najednou se před námi na cestě objevily tři odstavené džípy. To může znamenat jen dvě věci – něco zajímavého v okolním porostu, nebo obědovou pauzu ostatních návštěvníků.
Když jsme přijeli blíž, ukázalo se, že oboje je pravda. Ve stínu pod stromy a za hustým křovím se něco černého pomalu pohupovalo. Okamžitě mi bylo jasné, že jde o medvěda pyskatého, ve kterého jsem doufal snad ještě méně než v kočkovitou šelmu.
Podmínky pro focení nebyly vůbec ideální a medvěd si navíc v odpoledním vedru dopřával šlofíka, takže na dobrou fotografii to úplně nebylo. Ale aspoň jsme se naobědvali s výhledem na černý kožich. 😁
Pomalu jsme se přehoupli do druhé poloviny dne a jediné, co jsme ve spojitosti s levhartem našli, bylo pár stop v rudém prachu, který lemoval cesty celého parku. Projížděli jsme kolem stáda koupajících se vodních buvolů, pávice s mláďaty nebo opičí rodinky. Pak ale přišly dlouhé úseky, kde nebylo vidět vůbec nic.
Sedmá hodina se blížila a my se pomalu začali vracet směrem k hlavní bráně. Když už jsem si říkal, že to tentokrát bohužel nevyšlo a že to vlastně nevadí, protože jsme teprve na začátku celé cesty, stalo se něco nečekaného.
Najednou náš řidič, který jinak všechno mile komentoval a neustále se nás na něco ptal, beze slova šlápl na plyn. Před námi jelo další auto. Byli jsme lehce naštvaní. Jestli nám chtěl ukázat, že tohle auto zvládne jet skoro stovkou, mohl si vybrat lepší místo, než prašnou lesní cestu. A pokud závodil s autem před námi, přišlo nám to jako opravdu špatný vtip. Zatímco on seděl za čelním sklem, nás zezadu zasypával oblak rudého prachu. Zavřeli jsme oči a jen čekali, až zastavíme.
Když jsme je ale znovu otevřeli, mezi dvěma auty před námi jsem spatřil něco, co se pomalu blížilo naším směrem. Majestátně našlapoval, pak se dokonce zastavil a posadil se. Pozoroval nás svýma velkýma kulatýma očima.
Opravdový levhart.
Když jsem si vytřel prach z očí, okamžitě jsem popadl foťák. Levhart, ale neutíkal. Naopak šel blíž a blíž.
Nakonec jsme to byli my, kdo musel začít couvat, aby se nepřiblížil až příliš. Chvíli ještě stál a díval se na nás. Jako by ho trochu bavilo, že před ním ustupujeme. Pak změnil směr a pomalu se vydal zpět do hustého porostu okolo cesty.
Tichý. Nenápadný. Dokonalý. Ještě dvakrát jsme ho zahlédli mezi stromy, než úplně zmizel v lese.
To, co bylo na cestě díky jeho zbarvení tak nápadné, se mezi stromy během okamžiku změnilo v téměř neviditelné.
Jak stálo na ceduli u vstupu do parku:„Nebuďte smutní, když neuvidíte levharta, protože on vás určitě viděl.“ Nevím, kolikrát během dne viděl on nás, ale naše setkání s ním bylo bohužel první i poslední. A právě proto nezapomenutelné.
Naše další cesta napříč Srí Lankou
Cestovali jsme nalehko a bez zapůjčeného auta. Ale vzhledem k levné a dobře dostupné hromadné dopravě a všudypřítomným tuk tukům bylo cestování i tak rychlé a pohodlné. O bezpečnosti radši pomlčím, ale shrnul bych to tak, že se během našich cest nikomu nic nestalo.
Ze zajímavých míst, které jsme navštívili, bych ještě vyzdvihl starobylé město Anuradhapura, kterému místňáci říkají zkráceně jen Pura. Nacházejí se zde nejvyšší posvátné buddhistické stavby na světě – stúpy. My jsme měli to štěstí a navštívili jsme město v den zvaný Poya, kdy se oslavuje úplněk a kdy buddhisté chodí do chrámů, meditují a nosí převážně bílé oblečení.
Trincomalee – přístavní město plné pohody a jelenů
Velmi se nám také líbilo v pobřežním městě Trincomalee, kde se kromě krásných pláží nachází také pevnost a na hoře za městem velký hinduistický chrám. Také není nic neobvyklého potkat zde krotké místní jeleny – axise. My jsme se zde vydali i na pozorování velryb, které se zde díky velké hloubce oceánu běžně vyskytují. Neměli jsme na ně příliš štěstí, ale i tak jsme pár ploutví v dálce zahlédli, navíc nám společnost po většinu cesty dělaly skupinky delfínů. I na loď jsem si samozřejmě vzal foťák. Na vodě jsem měl trochu strach, ale musím říct že i náročné focení s občasnými sprškami vody, které se tříštily o příď naší malé motorové lodi, technika zvládla velice obstojně.
Národní parky, které jsou domovem početných skupin slonů
Co se týče národních parků, kromě Willpatu jsme měli možnost navštívit ještě další tři. Dva z nich – Minneriya a Kaudula jsou vyhlášené tím, že jsou zde skvělé podmínky na pozorování slonů, kteří mezi těmito dvěma parky migrují. Jsou zde i krásné výhledy na hory a kolem jezer je možné potkat také spoustu dalších zvířat, jako jsou šakaly, vodní buvoly, hulmany posvátné, nesyty indické nebo pestrobarevné vlhy.
Posledním parkem, který jsme navštívili, byl ten nejznámější a největší z nich. Národní park Yala je stejně jako Willpatu jedním z parků, kde máte největší šanci spatřit levharta cejlonského. Nám se to tady skutečně podařilo, ale jen z velké dálky a na pár vteřin. Zato jsme zde viděli medvěda pyskatého, axise, krokodýly nebo opice. Tento park je sice hezký, ale v porovnání s ostatními nám přišel až příliš turistický.
Střed ostrova aneb místa, kde se vám bude hodit, že jste si přibalili do batohu i bundu
Zaujalo nás také turisty oblíbené město Kendy. Nachází se zde obří bílá socha Buddhy, na kterou je možné vyjít a pokochat se výhledem na město, které při pohledu shora působí trochu jako nějaké evropské lázeňské město. Hlavním lákadlem je ale Chrám Buddhova zubu (Sri Dalada Maligawa). Jedná se o nejposvátnější buddhistický chráme na celé Srí Lance, uchovává se v něm totiž relikvie Buddhova zubu. Město je hezké a jako stvořené na procházky, ale jelikož jsme větší fandové přírody, než měst, dva dny nám zde bohatě stačily.
Přímo z Kandy jsme cestovali do městečka Nuwara Eliya, které je vyhlášené svými čajovými plantážemi. Cestou do něj jsme měli možnost vidět krásné výhledy a několik vodopádů. Jediné, na co je potřeba se v letním období připravit, je, že zde končí monzunová sezona, teplota zde klesá i k 10 stupňům a objevují se stále vydatné deště, proto pláštěnka a teplejší oblečení je pro návštěvu prakticky nutností.
Jezero Tissa, zapadlý kousek Srí Lanky, který stojí za to vidět
Naši poslední lokací před odjezdem do Colomba bylo město Tissamaharama s překrásným a rozlehlým jezerem Tissa. U jezera jsme se potkali se dvěma místními chlapci, kteří se po krátkém dialogu odprezentovali jako velcí nadšenci do přírody a že kdybychom chtěli, tak nám zde ukáží místa kde se často vyskytují sovy. Samozřejmě jsme byli nadšení, a proto jsme okamžitě souhlasili. Domluvili jsme se, že se ještě ten den potkáme u jezera a půjdeme na sovy. To jsme však ještě netušili, že si vyzkoušíme jednu z místních disciplín, a to jízdu na podomácku upraveném motocyklu ve třech lidech. Tři až čtyři Srílančané na jedné motorce tu není až tak neobvyklá věc. Zato dvoumetrový Evropan se dvěma dalšími lidmi na jedné motorce, to už je v zásadě rarita.
Cestování zde probíhalo v pořádku, jen při jedné cestě okolo jezera, kdy už byla úplná tma, jsme málem přejeli asi metr a půl dlouhou krajtu tygrovitou, kterou jsem bohužel neměl šanci vyfotit, protože našim novým kamarádům nepřišla dostatečně zajímavá. Po dalších 20 minutách jízdy jsme konečně přijeli na místo, kde jsme po krátkém vyčkáváním opravdu spatřili sovky dravčí. Po dobu dalších tří dnů jsme prozkoumávali jezero a přilehlé porosty, kde jsme měli možnost pozorovat spoustu dalších druhů ptáků a sov.
Jezero Tissa a jeho okolí bylo jedno z nejkrásnějších míst na Srí Lance, kde jsme mohli objevovat přírodu sami, tedy bez doprovodu placeného průvodce, což bylo po všech těch návštěvách v národních parcích taky velice příjemné a osvobozující.
Pár slov závěrem
Cestu jsme zakončili v Colombu, od kterého nechceme další turisty odrazovat, ale strávit zde více než jeden den určitě není potřeba.
Celkově se nám dovolená na Srí Lance velmi líbila, příroda i místní kultura (včetně kuchyně) toho nabízí opravdu mnoho a ceny (snad jen kromě vstupů do národních parků) jsou tu pro Čechy opravdu příznivé. Své si tu najdou jak milovníci luxusních dovolených, protože Srí Lanka je na turisty velmi dobře připravená, tak baťůžkáři, kteří jsou zvyklí cestovat více “punkově”. Nebezpečně jsem se tu také nikdy necítili, ostatně největší nebezpečí zde představují divocí sloni, hadi a krokodýli, nicméně s posledními zmíněnými se místňáci pravidelně (a vědomě) koupou v jezerech, takže obavy zřejmě vzbuzují jen u nás turistů.
Na závěr přikládám poslední fotografii, kterou jsme na Srí Lance pořídili – lva. Místní pojmenování tohoto zvířete – sinha je základem původního názvu Lví ostrov (Sinhala dvípa – odtud název Cejlon). Ačkoliv lva vzhledem příliš nepřipomíná, vzhledem k tomu, že na Srí Lance nikdy, ani historicky, žádný lev nežil, nebyl bych při posuzování vzhledu zas tak přísný. :)
A kdo váhá zda se vydat na Srí Lanku v létě – nebojte se, jsou sice oblasti, kde počasí není tak příznivé, ale i tak je spousta míst, kde je nádherné počasí, národní parky jsou otevřené a díky západnímu pobřeží se neochudíte ani o možnost koupání na krásných plážích.
Autor článku: Tomáš Brzoň
Jeden komentář
Tomáši,
po přečtení článku jsme na mapě Sri Lanky hledali národní parky, které jste navštívili. Máte určitě nezapomenutelné zážitky a množství překrásných fotografií. My z „tiché generace“ už jen zavidíme vašich cest za krásnou flórou a faunou na Zemi.
Tomáši, ještě mnoho překrásných záběrů a dobré přátele na cestách.