Autor článku: Vratislav Indra
Přílet do jarního Aucklandu byl po přestupu v Číně opravdu uvolňující zážitek. Okamžitě nás zasáhla pohodová atmosféra, lokální flow lidí i celý security proces. To, že je na Zélandu k dostání dobrá výběrová káva za pár korun hned na letišti, pro mě byla skvělá zpráva.
Naproti tomu jsem už během prvních několika dnů věděl, že na roadtripu bude boj se světlem. Buď šlo o nudné pošmourno, nebo oblohu plnou cirrostratů, které fungovaly jako dokonalý difuzér – fotky byly ploché. Druhým extrémem bylo šíleně ostré slunce a přepálené barvy díky ozonové díře, která je tady vyhlášená. Hned jsem pochopil, že s tím nejde bojovat, ale musím to přijmout. Na boj bude Lightroom.
Lehčí technika, nové rozhodnutí
Chtěl jsem si na tripu po Zélandu odlehčit a zkusit jinou techniku, než svou D850 a dvoukilová skla. Že půjčená Z5II s objektivy 17–28 mm, 28–75 mm a 70–180 mm se světelností f/2,8 splní nejen tento účel, jsem věděl hned. Samozřejmě jsem neměl ani polarizační a UV filtry – zapomněl jsem si je obstarat…
Během prvních dnů si užíváme Auckland, potkáváme spoustu zajímavých a přátelských homies, kteří nám nabídnou odvoz do města, poradí, jak ušetřit za městskou dopravu, a dostaneme pozvánku na exhibici legendárního tatéra Matta Jordana, se kterým se setkáme.
Nákup auta probíhá hladce, bazary se značně liší od těch, co známe u nás v ČR. Při prohlídce stavu auta v servisu potkáme svérázného chlapíka, který mluví perfektně anglicky – což se o mně říct nedá – a můj český přízvuk hned pozná. Vzápětí mi říká: „Čau, já jsem Michal, co všechno plánujete na Zélandu vidět?“ Svět je malý a náš národ potkáš všude.
Bez plánu na jih
Nejlepší na tom všem bylo, že jsme žádný pevný plán neměli. Tedy měli, ale jen velmi obecný. Kam nás napadlo jet, tam jsme jeli. Se spontánním přístupem se nám cestuje nejlépe – dává nám to tu pravou svobodu a prostor.
Věděli jsme jen, že jedeme na jih. Po cestě k Airbnb u Lake Taupo zastavujeme v Hamiltonu na kafe a ginger cake. Přes cestu vidím starou rodinnou autodílnu, kam jsem zvědavě zašel na pokec – v garáži září červená Impala z roku 1959. Krása.
Lake Taupo a severní ostrov
Několikadenní základna u Lake Taupo byl skvělý checkpoint. Prozkoumali jsme Waitomo Caves, legendární Tongariro Crossing, Okere Falls, Huka Falls a spoustu méně známých zákoutí.
Při podvečerní koupačce v jezeře říkám místnímu borcovi, že má krásnou loď. Odpovídá mi, ať se přidám na rybolov. To jsem jako vášnivý rybář nemohl odmítnout. Pstruh duhový o délce 60 cm byl třešničkou na dortu.
Po týdnu na severu vyrážíme do Wellingtonu a zajišťujeme si trajekt. Cesta z Lake Taupo (cca 320 km) mění krajinu tak dynamicky, že máte pocit, jako byste projeli celou Evropu během několika hodin. Pak už jen nocleh, logistika v přístavu a nájezd na trajekt do Pictonu.
Sledovat ustupující břehy severního ostrova z paluby je moment, kdy se člověk začne těšit na jižní ostrov – tam, kde se jezera a hory potkávají s mořem a kde pořádně otestuji Z5II a skla.
Jižní ostrov: hory, hvězdy a ticho
Po vylodění míříme směr Kaikoura, kde si chceme splnit sen a vidět velryby. Seal Beach je překvapení – skvělá procházka za doprovodu desetitisíců uječených racků, na které dohlíží neskutečně líní lachtani.
Přes Christchurch pokračujeme do Arthurs Pass a dále do Omaramy – klidného městečka, kde se zastavil čas. Odtud vyrážíme na mnou tolik očekávaná místa: Lake Tekapo, Lake Pukaki podél Starlight Highway a Tasman Glacier.
Noc pod Mt. Cook. Tolik hvězd. Jsem tak malý tvor v tak obrovském prostoru. A hlavně Velké a Malé Magellanovo mračno – konečně je vidím!
Soustředím se na dokonalou fotku noční oblohy. Starlink všude, vačice všude – proklínám Elona, vačice mi nevadí. Z dvaceti expozic vybírám tu nejlepší, kde je nejméně odrazů slunce od družic. Po cestě pod horami slyšíme hluboké dunění. Lavina? Ledovec? Ať to bylo cokoliv, tohle „nashledanou“ nikdy nezapomenu.
Západní pobřeží a fjordy
Pokračujeme na západní pobřeží se zastávkami v Blue Pools, Thunder Creek Falls a Roaring Billy Falls. Radost z toho, že na Zélandu nejsou komáři, klíšťata nebo mravenci a ležení v trávě je jako návštěva postele, naruší sand flies. Štípance cítíte ještě několik dní, ale věřte mi, všechno to stojí za to.
Milford Sound – trip, na který jsme se tolik těšili. Předpověď hlásila déšť, ale nenaplnila se. Místo dramatických fjordů bojuji s nudnou oblohou a světlem, které na tomto místě jako fotograf nechcete zažít.
Cesta končí na několik dní v Manapouri, kde kupuji ve stylovém starožitnictví dřevorubeckou sekeru – symbol celé cesty. Manapouri je místo, kde končí civilizace a začínají neprostupné hory a fjordy.
Venkov, Dunedin a poslední kilometry
Po cestě do Wanaky se cítím jako doma – všude vinohrady. Navštívíme Lake Hawea, Diamond Lake, Wishbone Falls. Zjišťuji, že náš Nissan Note 2005 zvládne i brodit menší říčky.
Queenstown nám stačí na jeden den – krásné, ale příliš turistické. O to víc si užívám Dunedin. Jako fotograf dlouhodobě angažovaný ve stylu new topography jsem ve svém živlu. Tolik inspirace, tolik zajímavých míst.
Pár dnů před odletem navštívíme jižní pobřeží – Tautuku a Gemstone Beach. Tachometr ukazuje, že jsme na Zélandu najeli 6 500 km.
Poslední den a návrat domů
Při přestupu v Aucklandu mám 11 hodin času. Navštěvuji Onehungu a užívám si každý moment. Lidé původem ze Samoy a Tongy jsou neuvěřitelně přátelští. Na workoutovém hřišti se dávám do řeči se skupinkou kluků, za chvíli s nimi cvičím, fotím je a vyměňujeme si Instagram.
Nasedám do letadla s hlavou plnou myšlenek.
Z5II v praxi: co mě překvapilo
Po cestě domů přemýšlím o půjčené technice. Z5II mě příjemně překvapila. Nejvíc jsem si užíval skvělý dynamický rozsah, který jsem při ostrých scénách opravdu ocenil. Rychlé ostření a FPS při nahánění racků byla další příjemná zkušenost.
Největším překvapením byla výdrž baterie. Na jedno nabití jsem bez problémů udělal kolem 700 snímků a stále zbývalo 30 %. Fotím pouze přes hledáček. Náhradní baterii jsem ani nevytáhl a díky nabíjení přes USB-C jsem tělo pohodlně dobíjel nabíječkou k telefonu nebo v autě.
Lehká a příjemně kompaktní skla 17–28 mm, 28–75 mm a 70–180 mm se světelností f/2,8 fungovala skvěle. Moje oblíbená 28–75 mm se mnou „spolupracovala“ v 80 % času. Fotografování noční oblohy pod Mt. Cook potvrdilo, že i na ISO 10000 jsou výstupy skvělé.
Tahle cesta se mi díky Z5II asi dost prodraží – Z8 je dalším krokem, který budu muset udělat.
Díky Zélandu a díky životu za tuhle zkušenost. Velký dík patří Nikonu CZ a panu Cimlovi za příležitost otestovat Z5II – v terénu to byl přesně ten moderní nástroj, na který jsem se mohl spolehnout.
Vratislav Indra
