Zdeněk Sluka: „Golf mě naučil trpělivosti. A z fotky musí být cítit pohyb.“

Z rallye na greeny. Zdeněk Sluka fotí už více než patnáct let a prošel si ledasčím – od Dakaru po velké světové rallye. Dnes je jeho hlavní disciplínou focení golfu, které kombinuje precizní sport s nádherným prostředím a klidem, který byste na jiných sportovních akcích hledali marně. V rozhovoru pro Nikonblog prozradil, co obnáší focení golfových turnajů, jak se pohybovat po hřišti, na co si dát pozor a proč je podle něj nejdůležitější na fotce zachytit emoci a pohyb.

Jak jste se dostal k focení golfu? Byl jste nejdřív fotograf, nebo golfista?
Začínal jsem úplně jinde – u rallye. Jsem z Frenštátu, měl jsem blízko ke Karlovi Lopraisovi, takže mě to k motoristickému sportu táhlo. Fotil jsem Dakar, měl tři roky permanentní akreditaci od FIA na rallye a objížděl celý svět. Jenže to znamenalo být 12–13 týdnů v roce pryč, a to už bylo moc. V roce 2007 mě oslovil kamarád – golfový novinář a televizní komentátor – Čeněk Lorenc, jestli bych nechtěl zkusit fotit golf. Do té doby jsem znal golf jen teoreticky – nikdy jsem ho nehrál, ale chtěl jsem to zkusit a vyplatilo se. Dostal jsem tipy, jak fotí golf špičkoví fotografové, jak se fotí golf v Americe, a začal objíždět turnaje po Evropě a vše se učil od nuly. Kdybych měl někomu něco poradit, je to: „Nechoďte cestou pokus-omyl. Chyby se při práci neodpouštějí.“

Co Vás na focení golfu baví nejvíc?
Je to svoboda. Na kolektivních sportech stojíte na jednom přiděleném místě, tady si můžu hledat pozice a střídat místa. Během turnaje nachodím klidně 10–12 kilometrů. Každá rána je jiná, takže i každá fotka. Navíc je to sport, při kterém preferuji manuální nastavení foťáku a práci s kompozicí, což mě baví.

Jaký je golf z pohledu fotografa?
Je úplně jiný než rychlé sporty. U rallye auto projede jednou a šance je pryč. U golfu je možnost chybu napravit – další rána, další příležitost. Mezi odpaly se navíc děje spousta zajímavých věcí – emoce hráčů, přechody mezi jamkami. Na velké turnaje jezdím už 2 dny předem, abych zachytil i tréninky, kdy jsou hráči uvolněnější a ochotní se nechat vyfotit. Nedávno jsem se na německém turnaji zeptal Martina Kaymera, jestli si můžu lehnout před něj na zem při odpalu, on se jen pousmál a odkýval mi to a vznikla z toho jedinečná fotka. Často fotím i mládežnické turnaje a líbí se mi, jak jsou děti vedené k samostatnosti – a to je za mě na golfu jedinečné oproti kolektivním sportům.

Co je pro Vás při focení golfu největší výzva?
Ukázat na fotce, že golf je sport. Protože spoustu lidí ho považuje za něco pomalého. Chci, aby tam byla akce, dynamika a to se musí promítnout do všech mých fotek.

Jak se pohybujete během turnaje? Existují nepsaná pravidla?
Rozhodně ano, ale za ty roky už člověk ví, co si může dovolit a co ne. Dřív rušilo hráče cvakání zrcadlovek, dnes s bezzrcadlovkami tenhle problém už řešit nemusím. Ale pořád musíte být neustále ve střehu – hlídat si, odkud může přiletět míček, nebo jestli třeba nebráníte kameramanovi v práci, což se mi v mých začátcích také občas stalo. Chyby se na golfu moc neodpouštějí.

Fotíte raději samotnou akci, nebo emoce?
Pro mě je nejdůležitější reakce hráče po odpalu. Tedy ne odpal samotný, ale to, co přijde potom – radost, zklamání, vztek, soustředění. Musíte být trpělivý, nesledovat po odpalu hned fotky na displeji a čekat na ten správný okamžik, který může přijít až mnohem později.

Jak moc řešíte kompozici a prostředí?
Hodně. Chci, aby na fotce bylo vidět, kde se hraje – aby měla podpis toho konkrétního hřiště. Ne vždy je to možné, ale když to jde, snažím se to do snímku dostat. To je výhoda golfu – je na to čas a máte na to více příležitostí.

Máte svůj rukopis?
Hledám pohyb. Na mých fotkách musí být cítit. Už v době rallye jsem se snažil mít fotky jiné než ostatní – třeba fotit z jiného úhlu než všichni ostatní fotografové. To platí i na golfu.

Jak hráči vnímají přítomnost fotografa?
Dřív je rušilo cvakání, dnes už tolik ne. Profesionálové dají jasně najevo, když potřebují prostor. Díky dlouhým sklům můžu být dál a nenarušovat jim soustředění.

Máte nějaký silný zážitek z focení golfu?
To, že můžu držet v ruce foťák je pro mě ten největší zážitek. Povedená fotka je pak jen třešnička na dortu. Mám to velké štěstí, že dělám práci, která je zároveň mým koníčkem, a to mě naplňuje. Každá fotka má svůj příběh a to je to, co mě na tom pořád baví.

Jakou techniku používáte?
Od Nikonu mám prakticky vše. Chybí mi jen 400mm f/2,8 a 600mm f/6,3, jinak mám vše, co potřebuji. Nemůžu si vynachválit fotoaparáty Nikon Z9, ty tahám všude, ale naprosto jsem si zamiloval Z8 – hlavně když musím chodit celý den s dlouhými skly. To je perfektní kombinace. Na každou akci si beru minimálně 2 těla a na golf už 3 – dvě Z9 a již zmíněnou „hračku“ Z8. Vždy zálohuji data už v tělech, 2 x jsem přišel o data, potřetí jim nedám šanci.

400 mm f/2.8 jsi na akce od Nikonu půjčuji a je to dokonalé sklo s přidanou hodnotou – zabudovaným telekonventorem, kterým „chytám“ ty emoce po odpalech.

Nikon se mnou už opravdu vydržel všechno. V roce 2017 jsem fotil Pražský triatlon, měl jsem k dispozici motocykl s řidičem. Na Strakonické mezi cyklisty mi v rychlosti 70 km/h uletěl Nikon D4 s objektivem 24-70/2,8 s bleskem. Výsledek? utržená patka blesku odřená sluneční clona – oprava stála „pár korun“. D4 a objektiv vyšel po poskakování mezi cyklisti bez úhony.

Jaké nastavení Vám při focení vyhovuje a kolik fotek si z turnaje obvykle odnášíte?
Nikon menu mi vyhovuje v tom, že je přehledné a i při rychlé změně podmínek jsem schopen jednoduše změnit nastavení. Rád také používám Active D-Lighting, protože světlo se na hřištích mění rychle.

Z jednoho turnaje mám klidně 3–4 tisíce fotek, z nich vybírám 500–600 a finálně edituji kolem 500 snímků. Editace se snažím dělat minimální – fotka má být dobrá už na první dobrou, to mě naučili kolegové a kamarádi z ČTK a já s tím naprosto souhlasím. Jinak bych fotky z 1 turnaje upravoval měsíc.

Je něco, co Vás na technice Nikon nadchlo?
Na stará kolena jsem se zamiloval do pevných skel – třeba 85mm f/1,2. Velmi jsem si oblíbil 400 mm f/2.8. který si na akce od Nikonu půjčuji a je to dokonalé sklo, které dokáže zachytit akci i emoce na dálku.

Za svůj život jsem kromě jednoho vyzkoušel všechny fotoaparáty od Nikonu. Byla doba, kdy jsem měl pocit, že Nikonu trochu ujel vlak a měl jsem i nabídky od konkurence, ale zůstal jsem věrný Nikonu. Dnes jsem rád – žádná jiná značka nemá takovou podporu, jako Nikon. Kdykoliv si nevím s něčím rady, vím, že mohu vzít telefon a poradit se. Řekněte sami, která značka nabízí „přítele na telefonu“?

Co Vás čeká v nejbližší době?
Do konce roku mám ještě osm velkých turnajů. A pak pár menších „koníčkových“ zakázek, aby to nebylo tak jednotvárné. Ale to nepovažuji za práci.