„Snímek je obrazem přítomného okamžiku.“ Honza Jan Musil v rozhovoru Nikonblogu

Pardubický fotograf Honza Jan Musil vyhrál se svými snímky baziliky sv. Prokopa v Třebíči před časem 4. kolo instagramové soutěže Nikonu, spolupořádané tvůrci aplikace Placehunter. Součástí odměny pro nejlepšího autora posledního kola s tématem Památky, byl také rozhovor pro Nikonblog. Ačkoliv o Honzovi jsem do té doby nevěděl vůbec nic, už jen příprava na rozhovor – čili prohlídka jeho webu a instagramového profilu, mně dávala tušit, že povídání bude určitě zajímavé. Ale to musíte posoudit vy, naši čtenáři, protože rozhovor si právě nyní můžete přečíst – a samozřejmě se také podívat na malý výběr fotografií tohoto tvůrce…

Začal bych tak nějak mimo téma a skoro nefotograficky. Docela mě zaujalo, že provozujete vlastní – a udržovaný čili aktualizovaný – web. To už se mezi fotografy moc nenosí. Mám pocit, že si každý vystačí se sociálními sítěmi.
„Já jsem původně webař, takže už z toho titulu by bylo divné, kdybych ho neměl. Mám samozřejmě i profily na sociálních médiích, ale jsem si vědom toho, že na nich jednak není každý, a taky jsou sociální sítě poněkud pomíjivé – jejich obsah rychle mizí v historii a špatně se vyhledávají starší věci. Na druhou stranu web není tak dynamický, není tam tolik fotografií, ale zase si díky tomu můžou návštěvníci udržovat jakousi kontinuitu. Když jsem na cestách, tak jsem schopen na Instagramu vyprodukovat několik desítek storíček, takže lidem, kteří můj profil navštíví jednou za 14 dní, půlka fotek unikne. Proto mám i statický obsah na webu, aby člověk, který nežije sociálními sítěmi, mohl moje aktivity sledovat a nebyl zahlcený přemírou informací a fotek.“

Tomu velmi rozumím. Pojďme tedy k vám. Otázka zní: Kdo je Honza Jan Musil fotograf? Je fotografie vaše živobytí?
„Před covidem se zdálo, že už by to tak mohlo být, ale jak covid, tak následné rodinné události to celé pozastavily. Jako nosnou linku mám tedy grafiku a webdesign, plus k tomu všechno to, co mě baví kolem focení. Navíc se mi fotografie propojuje s grafikou a webem, kdy pro klienta můžu dělat komplexní službu. Mými zákazníky jsou hodně často obce, penziony, nebo různé firmy, které mají nějaký produkt. Já jim mohu nabídnout, že v rámci služeb jim ten produkt nebo objekt, interiér nafotím. Sám pak nejsem omezený tím, jestli mi klient dodá použitelné fotky na web, nafotím si to jednoduše tak, aby to použitelné bylo :-)“

Když se podívám na portfolio vaší volné tvorby, tak vidím převážně krajinářskou fotografii.
„Krajina je moje hlavní doména, která mě neskutečně baví. S krajinou si v uvozovkách povídám, trávím v ní obrovské množství času, je to něco, co mě naplňuje. Navíc rád cestuji a k tomu krajinářská fotografie patří. Zvláště pak rád pozoruji okamžiky před příchodem nového dne, tu chvilku napětí, než paprsky slunka rozzáří krajinu, mám moc rád.“

Nemohl jsem si nevšimnout ani oblibě sakrální architektury – ostatně s tímto námětem jste i uspěl v soutěži Nikonu.
„Pro mě jsou nejrůznější stavby součást krajiny, jako zajímavý ‚komponent‘. Architekturu cíleně nevyhledávám, ale tím, že se k ní nachomýtnu – a to místo mi přijde zajímavé – tak samozřejmě fotím. Musí tam být ten moment zaujetí, kdy to místo objevím, to pak se mnou začne komunikovat, a já se poté snažím ho na fotografii zachytit. Že bych vysloveně chodil za architekturou, tak to ne.“

Moc se mi líbí, co na svém webu mimo jiné píšete na stránce O mě: …že na minulosti ani budoucnosti nezáleží, a že snímek je vlastně obrazem přítomného okamžiku. Já se s touto myšlenkou naprosto ztotožňuji, ale myslím, že mnoho lidí takto nesmýšlí…
„To není snadné krátce vysvětlit, nicméně je to dlouho přijímaná ‚filozofie‘, která souvisí s mým pohybováním se v přírodě. Já jsem vlastně v přírodě pořád už odmalička. Začalo to skautským oddílem, kdy jsme jako kluci hledali indiánskou moudrost a bushcraftové dovednosti. Postupem času jsem se od toho trochu vzdálil, protože přišly školy, věci kolem počítačů, musel jsem se začít starat o živobytí, a to všechno mi vzalo hodně času pro takové ty vnitřní, pocitové záležitosti. Díky tomu, že jsem se pak dostal přes bojové sporty k východním naukám, se mi najednou začalo všechno prolínat. 

Od 14 let jsem měl fotografii jako koníčka a někdy kolem roku 2012 přišly první příležitosti fotit profesionálně – hlavně svatby. Velmi brzy jsem v tom ale vycítil obrovský tlak, který mi znepříjemňoval moji volnou tvorbu. Najednou to bylo tak, že se musím věnovat fotce a ne, že se chci věnovat fotce. Zkusil jsem to tedy oddělit, a to tak, že jsem se bránil focení za peníze. Potom jsem se ale dostal do okamžiku – to bylo zrovna v době, kdy jsem přecházel na Nikon –, kdy jsem si uvědomil, že pokud se focením nebudu živit, tak na fotografii nebudu mít nikdy tolik času, kolik bych chtěl. Takže jsem začal hledat způsoby, jak propojit focení, které mě baví, s byznysem – a to se mi podařilo. Ať už jsou to školení, přednášky, focení pro penziony, nebo teď spolupracuji na knížce o mečích, kde dělám produktovou fotografii.“

Ale abych se vrátil k původnímu dotazu: Zhluboka se nadechněte, zavřete oči a teď si představte ten nejkrásnější okamžik, který jste zažili a byli při něm šťastní. Pokud jste ho ve vzpomínkách našli, pak jste schopni vnímat všechny ty dávné pocity, vůně, zvuky, chvění těla, jako by tu byly v tomto okamžiku přítomné. A právě, když se vám daří žít život přítomně jak jen nejlépe zvládnete, pak vnímáte všechno, co se kolem děje celý svým já. A tohle přesně probíhá při dopadání fotonů na světlocitlivé médium, kdy tento krátký okamžik uložíte do jednoho snímku ‚na věky‘. A když se vám to podaří, tak se v malém zdánlivě statickém obrazu odehrávají všechny ty detaily najednou. Stejně jako ve vzpomínce. A pokud se to daří, což musí posoudit diváci mých fotografií, pak celá atmosféra toho okamžiku, je přítomna. Divákovi pak může fotoobraz přinést tuto atmosféru až k němu do jeho bytu nebo pracovny.

Vy se kromě focení zabýváte i lektorováním a jste také ambasador Zoner Photo Studia X. To mě zajímá. Jak k tomu člověk přijde, že dostane takovou příležitost?
„Mezi roky 2015 až 2019 se mi naskytla příležitost učit fotografii na Univerzitě třetího věku na Dopravní fakultě v Pardubicích. V ten moment jsem si uvědomil, že i to může patřit do té profesní části fotografie. V roce 2019 pak hledal Zoner do svého týmu nového lektora pro školení práce v programu pro své klienty. Musel jsem vystoupit ze své komfortní zóny,  nezaleknout se výzvy, a spolupráce byla na spadnutí. Na to pak navázalo ambasadorství ZPS X.“

Co je tak dobrého na ZPS X? :-) Já to vím, ale řekněte to, prosím, vy, jakožto ambasador tohoto programu, našim čtenářům.
„Jelikož dělám grafiku, tak samozřejmě znám Photoshop. Nejprve jsem kombinoval Photoshop se ‚Zonerem‘ – protože ZPS byl od začátku obrovský nástroj na třídění a organizaci fotografií. Mít pořádek ve fotkách je pro mě zásadní věc. Navíc, protože jsem spíš počítačově přemýšlející člověk, bylo pro mě velkou výhodou to, že fotky a katalog jsou v ZPS oddělené. Tohle je třeba důvod, proč jsem nikdy nezkousnul Lightroom. Jedním z velkých milníků bylo, když Zoner aplikoval nedestruktivní úpravy jak na RAWy, tak i na JPEGy a dalším pak nový engine pro vyvolávání RAWů, který úspěšně konkuruje originálnímu softwaru od Nikonu. Před tím jsem to totiž dělal trochu krkolomně tak, že RAWy jsem nejprve vyvolal v nikoňáckém softwaru – udělal jsem z nich takové flat zdroje s velkou dynamikou – abych následně finální úpravy dodělal v ZPS X. Ta doba, kdy si někteří fotografové do Zoneru rádi kopli, je dávno pryč. Většinou to byli ti, kteří naposledy viděli verzi před více než šesti lety. Naopak se množí dotazy, kdy bude Zoner konečně na MACu. Bohužel, i kdybych něco věděl, tak nic bližšího nevím :-)“

Pojďme od softwaru k fotoaparátům. Vy už jste prozradil, že jste Nikonista a já vím, že fotíte na DX mirrorless Nikon Z 50.
„Moje cesta k Nikonu byla delší. Začínal jsem na kinofilmové Minoltě, pak přišly nějaké digitální kompakty, můj táta měl DSLR Konica Minolta, a jak víme, tuto značku pak převzalo Sony. Protože jsem měl minolťácké objektivy, koupil jsem si jednu z posledních zrcadlovek Sony. Poté co definitivně odešla do křemíkového nebe, jsem byl dva měsíce bez foťáku. Dal jsem si čas pro výběr nového systému. Což mě mimochodem a trochu paradoxně dost posunulo ve focení – protože jsem se díval ‚jen‘ očima a fotil ‚naslepo‘. To mě docela posunulo v kompozici a vnímání obrazů kolem sebe. Nikon zvítězil zejména kvůli množství dostupných objektivů. Jakmile přišla Zetka, po krátkém váhání jsem šel právě do Z 50. U něj je pro mě, jakožto pro člověka cestujícího zpravidla natěžko, zásadní velikost a hmotnost. Nepatřím mezi fotografy, kteří jen přijedou na místo focení autem. Často za fotkou putuji a všechno nosím na vlastních zádech – takže každý gram výbavy dobře zvažuju. Vrátím-li se k Nikonu Z 50, tak musím vyzdvihnout i setový objektiv 16–50 mm, který, přestože je to plastový záklaďák, kreslí neskutečným způsobem. Výherní fotografie baziliky sv. Prokopa jsem fotil skvělým širokoúhlým zoomem NIKKOR Z 12–28 mm f/3,5–5,6 PZ VR. Do budoucna doufám v nějakou třeba Zet osmdesátku, která bude à la Nikon D500, tedy profesionální DX mirrorless. Zkrátka odolné tělo se dvěma sloty na karty. Uvidíme… :-)“

Poslední otázka: Při „sjíždění“ vašeho instagramového profilu jsem si nemohl nevšimnout, že fotíte téměř výhradně barevně. Máte něco proti černobílé fotografii? :-)
„Ba naopak, černobílou fotografii miluji, je to právě ta práce se světlem a stínem, ty linie, které zde jsou mnohem důležitější než u barevných snímků, co z ní dělá něco jedinečného. Ale sociální sítě a diváci na nich mají raději konzistentnost. A černobílý snímek také není zajímavý pro každého diváka, a mně to umožňuje být v černobílé tvorbě svobodnější, více zkoušet a hledat… Proto mám pro černobílou fotografie vlastní profil @tanka_wa. Tanka Wa je v překladu Sněžný Vlk a nese Poselství indiánského kmene Lakotů.“

Honzo, díky moc za rozhovor!