Tanzanie – země, která hýří všemi barvami. Čtenářský cestopis Jany Kupčákové

Podívat se do Afriky, to byl vždycky můj velký sen! Rozlehlé savany, stáda divokých zvířat, porosty akácií, tropické lesy i kmeny hrdých Masajů, přesně tak jsem si představovala Afriku. Sama jsem se poprvé ale na černý kontinent vydat nechtěla a nabídky cestovek většinou moc nekorespondovaly ani s mými možnostmi, ani s představami. Z časových i finančních důvodů jsem tak Afriku odkládala na neurčito a vybírala spíš dostupnější destinace. Když jsem ale vloni v listopadu narazila na nabídku dvoutýdenního zájezdu do Tanzanie, s návštěvou největších národních parků, s nocováním pod stany ve volné přírodě, zastávkou na Zanzibaru a ještě v termínu slučitelném s mými pracovními povinnostmi, neváhala jsem ani minutu.

Co s sebou?

Rozhodnutí jet padlo v podstatě ze dne na den a o dva měsíce později už jsem stála natěšená na letišti s krosnou, spacákem a batohem plným objektivů. Pokud na cestách nosíte všechny zavazadla neustále s sebou a nemáte po ruce zrovna žádného nosiče těžkých břemen, řešíte většinou každý gram (tedy alespoň my holky ☺). Při výběru fotovýbavy pak často chtě nechtě sklouznete k nějakému tomu kompromisu. V případě téhle výpravy jsem naštěstí takový problém řešit nemusela. Ve všech národních parcích, které jsme měli na programu, je totiž – s ohledem na bezpečnost zvířat i vás – jakýkoliv volný pohyb zakázaný. Nikam se tak s žádnými těžkými batohy na zádech nepřesouváte a všechno, co se vám podaří dostat do letadla, pak celé dny vozí najaté džípy.

Podobnou zkušenost jsem měla už z NP na Srí Lance. I když to občas doslova „bolí“ – tedy to, že neuděláte za celý dlouhý den krok pěšky –, je nespornou výhodou mít veškerou výbavu odloženou na sedadle, šetřit tak záda a objektivy pohotově střídat dle libosti. Do Afriky jsem je tak vezla všechny a doufala, že mi moje příruční zavazadlo nebude chtít nikdo pro kontrolu vážit. A protože v instrukcích k zájezdu stálo, že možnosti nabíjení budou vzhledem k nocování v divočině velmi omezené, přibalila jsem i náhradní baterie a dostatek karet.

První dojmy

Hned první den po příletu se celá naše dvanáctičlenná výprava rozdělila do dvou džípů, do třetího jsme naložili stany a zásoby jídla na celý týden, a vyrazili jsme vstříc divočině. Projeli jsme NP Tarangire s početnými stády slonů a prastarými baobaby, kráter Ngorongoro s největší koncentrací velkých savců připomínající doslova rajskou zahradu, i jedno z nejvýznamnějších chráněných území světa, NP Serengeti. Ten mě doslova okouzlil. Toto rozlehlé území je se svými travnatými savanami archetypem africké krajiny, tak jak si ji asi každý z nás představuje. Najdete tu kromě nekonečných travnatých plání i močály, kopcovité oblasti, jezera plná hrochů, stáda zeber, pakoní, buvolů i slonů, dovádějících kolem napajedel. Ale také nádherné akáciové lesy i žulová skaliska, odkud střeží svá království lvi.

Turisté se sjíždějí do Serengeti především proto, aby byli svědky největší migrace savců na světě, která tu každoročně probíhá, a na jejímž začátku jsme se právě ocitli i my. Kdybych tu tedy měla detailně popisovat všechny svoje dojmy a zážitky ze setkání s divokými zvířaty, jejichž množství a rozmanitost mi braly doslova dech, z neskutečných přírodních krás i z nocování pod stany kousek od místa, kde jsme celý den pozorovali lvy, vydal by tenhle článek na stodílný cestopisný seriál a moc by nezapadal na web věnovaný fotografii. Zkusím to tedy celé shrnout do jediné věty: Výprava do Tanzanie předčila všechna moje očekávání, a to stonásobně!

A jak se fotí na safari?

Moje představa o návštěvě safari byla asi taková, že zvířata budeme spíš hledat, napjatě vyhlížet, a pokud se nějaké přiblíží alespoň na 50 metrů, budeme se moct považovat za ty šťastnější turisty. Fotky lvů, co se prochází na cestě před koly aut a často se objevují na stránkách cestovek, jsem považovala za jeden šťastný úlovek z tisíce, který si mezi s sebou webové stránky jen půjčují, aby nalákaly na zájezd do nejvíc zájemců. V podstatě jsem počítala s tím, že vidět zblízka lvy, bude stejně pravděpodobné, jako spatřit na výpravách za velrybami alespoň ploutev na vzdáleném horizontu.

A tak, když jsme projeli branou prvního národního parku a zpozorovali v dálce první zebru, okamžitě jsem začala fotit jak splašená. Co na tom, že je od nás chudinka dobrých 200 metrů daleko, schovaná pod stíny akácií a ještě nám ve výhledu brání husté houští?! Je to zebra, první exotické zvíře, které ve volné přírodě vidíme a kdo ví, jestli se příště dostaneme blíž? Při téhle vzpomínce se musím upřímně zasmát. O den, dva později, už nám totiž běhaly přes cestu zeber stovky, stáda tisíců pakoňů duněly krajinou, slony bychom při troše odvahy mohli pomalu drbat i za ušima a samotní králové zvířat nejednou využili stín od našeho džípu, aby se chránili před sluníčkem.

Hned v druhém kempu jsem tak večer sedla k foťáku a „tisíc“ fotek první zebry nadobro smazala. A tak to bylo vlastně se vším. Jeden zážitek stíhal a přebíjel druhý a příroda nám servírovala každý den víc a víc. Pokud jde tedy o množství námětů k focení, neměla jsem si na co stěžovat. Často nevíte, kam vlastně mířit objektivem dřív. Až na vzácného nosorožce, kterého by se mi bez teleobjektivu vyfotit asi nepodařilo, byla všechna zvířata tak blízko, že by si nejeden turista vystačil i s mobilem. Pokud jste ale fotograf, který chce do svých fotek vnést i něco navíc, na pár překážek přeci jenom narazíte.

Tak jako neporučíte větru dešti, neporučíte ani divoké přírodě. A i když jsou řidiči džípů velmi ochotní a zastaví vám v podstatě kdykoliv a na jak dlouho si řeknete, vždy jste omezeni svým výhledem a auto opustit nesmíte. V hlavě se vám tak často honí spousta kreativních nápadů, jak by bylo možné zvířata v jejich přirozeném prostředí zachytit, jaké originální úhly záběru a kompozice byste mohli zvolit a na jaké detaily se zaměřit, ale většinou musí zůstat jen u těch představ. Řidiči nesmí opustit vyznačené trasy a přestože víte, že by stačilo popojet autem jen pár desítek metrů doleva, abyste dostali napajedlo do toho správného světla, nezbývá, než se smířit se situací a udělat si fotku aspoň pro ilustraci. Mezi top záběry se možná neprobojuje, ale krásnou vzpomínku dokáže vykouzlit zcela určitě.

Ale nevadilo to. Vítala jsem veškerá omezení, která chrání tamní přírodu, a snaží se tak snižovat dopad lidské činnosti na minimum. Už dneska patří většina tamních zvířat mezi ohrožené druhy, některá z nich jsou dokonce na pokraji vyhynutí. Jejich přirozeného prostředí neustále ubývá a pytláctví se stále nedaří potlačovat. Na jednu stranu jste z každého setkání s nimi unesení a víte, že na tyhle zážitky budete vzpomínat celý život, na stranu druhou je vám z celé situace neskutečně smutno a říkáte si, jestli nebudou vaše fotky nakonec tím posledním, co z celé divoké Afriky zbude.

Lidé

A jak se fotí v Tanzanii lidé? Těžko! V pevninské části země jsme se zdrželi jen ve městě Arusha, které slouží jako výchozí bod pro výjezdy na safari a dalo by se tak nějak považovat za turistické. Tamní obyvatelé nereagují na fotoaparáty zrovna příznivě, a pokud nejste dost opatrní, většinou se setkáte se silnějšími protesty, nebo s žádostmi o bakšiš. Podle slov naší průvodkyně, tomu tak ale ve většině ostatních měst není. Např. ve městě Stone Town na Zanzibaru je už situace skutečně o něco lepší a k fotografům jsou místní obyvatelé vstřícnější. V tamních úzkých uličkách nebo na tržištích se tak můžete vyřádit, jak je vám libo.

I když najdete v Tanzanii zastoupena snad všechna světová náboženství a pestrost kultur je vážně ohromující, jsou pro většinu turistů samozřejmě největším lákadlem příslušnici zdejších kmenů, především tedy Masajů. Před cestou jsem si o jejich kultuře, tradicích i o návštěvách jejich vesnic přečetla spoustu článků a setkala se s různými názory na jejich zapojení se do turistického ruchu, které nebyly vesměs moc pozitivní. Osobně si ale nemyslím, že by na tom bylo něco špatného. Kmen válečníků, který už nesmí válčit, kmen lovců, kteří už dnes nesmí lovit, kmen pastevců, jímž se z území, na němž mohou dobytek pást, neustále ukrajuje a který byl vyhnán z většiny NP v zemi, má podle mě plné právo využít ke své obživě turismus, tak jako každý jiný obyvatel Tanzanie. A že si za návštěvu své vesnice a fotografování nechají zaplatit? Proč ne! Kdo z nás by si pouštěl několikrát do týdne davy turistů do obýváku a nic si za to neřekl?

Naopak mě mile překvapilo, že i když čas od času potkáte Masaje s mobilem v kapse nebo v obnošených Adidaskách, stále si, i přes silný rozmach moderní společnosti, snaží zachovávat svůj tradiční způsob života. A to určitě není v dnešní době nijak snadné.

I bez foťáku

Tanzanie je neskutečně fotogenickou zemí, která hýří snad všemi barvami. Při jejím poznávání si často připadáte jak na nějaké z expedic National Geographic a každý pohled přímo svádí k focení. I přesto bych všem majitelům fotoaparátů doporučila, aby dokázali čas od času svůj přístroj odložit. Je moc příjemné si některé chvíle uprostřed divoké přírody vychutnat naplno, aniž byste měli oko přilepené na hledáčku. Kdo ví, kolik generací ještě bude moct vidět Afriku takovou, jakou ji můžeme vidět my dnes.

Tanzanie na fotografiích Jany Kupčákové

1 2 ►

Vy ještě nemáte svůj cestopis na Nikonblogu?

Rubrika čtenářských cestopisů je otevřená všem, kteří se svými Nikony jezdí nejen po celém světě, ale třebas jen za humna vlastního bydliště. Nás – a čtenáře Nikonblogu – zajímá váš příběh z cest, samozřejmě doplněný fotografiemi. Chtěli byste nám poslat svůj cestopis a nevíte, jak na to? Veškeré podrobnosti čtěte v tomto článku.