Rozhovor Nikonblogu: S Pavlínou Soukupovou o fotografování na koloběžkové Tour de France

Největší, nejslavnější a pravděpodobně také nejtěžší etapový cyklistický závod Tour de France skončil ani ne před měsícem 21. července. O den dříve však kolem desáté hodiny večer pod Vítězným obloukem na pařížském bulváru Avenue des Champs-Élysées stála skupinka koloběžkářů. Čtyři Češi, Holanďan a Fin ujeli – ač jim to dopředu téměř nikdo nevěřil – ujeli úplně stejnou trasu jubilejního stého ročníku „Staré dámy“ na svých strojích bez pedálů v rámci projektu Kick France 2013.

Tři a půl tisíce kilometrů ve třech týdnech se závodníky, v tomto případě přesněji spíše „muži na dojetí“, absolvoval také jejich podpůrný tým, bez kterého by tato akce neměla nejmenší smysl. Od volantu doprovodné dodávky, vaření jídla a praní propocených dresů si k Nikonu D4 běhala odpočinout fotografka Pavlína Soukupová. „Pája“, jak ji znají všichni závodní koloběžkáři, dopředu tušila, že toto nebude focení, jak jej zná z koloběžkových závodů u nás i ve světě. Že se ale třeba dva i tři dny nedostane k foťáku, to jí při odjezdu na start první etapy na Korsice ani ve snu nenapadlo. Čtěte dál příběh focení koloběžkářů na Tour.

Rozhovor: S Pavlínou Soukopovou o fotografování Kick France 2013

Pájo, když fotíš na závodech, máš relativně spoustu času, pokud se jede na víc kol, je to úplně v pohodě. Předpokládám ale, že na Tour na tebe nikdo nečekal. Jak to tedy probíhalo? Bylo domluvené focení?

Domluvené nic nebylo. Na to nebyl čas. Jediné, co bylo jisté, že jsem měla sekundu na to, než oni projedou a jsou pryč. O nějakém pózování nebyla vůbec řeč a navíc – k focení došlo, až když bylo všechno hotové. To znamená – když kluci měli co jíst, pít, byli vyčůraní…

Takže jsi je předjela, vyskočila z auta…

Ano, když jsem řídila, bylo to lepší. Předjedeš je, koukáš do zpětného zrcátka, jak to vypadá, musíš najít místo, kde zaparkuješ to velké auto. Takže pak honem vyběhnout a… Kolikrát se mi stalo, že mi ujeli, nestihla jsem to. Takže jsem si stoupla, oni projeli, cvakla jsem, zakřičeli „Čau Pájo“ a byli pryč.

Tys jela s nimi autem – jejich tempem?

Ne, nejela. Ono se to nezdá, ale zvlášť na Korsice, se zatáčkami mezi skalami po úzké silničce, nemám šanci být stejně rychlá jako oni. Navíc auto jsem nemohla nechat stát uprostřed silnice a najít místo na zaparkování taky nebylo snadné. Tam jsem klukům říkala, počkejte tady pět minut, já musím někam dojet, já vás chci vyfotit.

A oni?

Moc se jim čekat nechtělo, což samozřejmě chápu. Někdy byly dny, kdy jsem měla tvůrčí nástřel, chtělo se mi něco dělat, bylo to dané tím, že jsem den předtím fotit nemohla, byla jsem nadržená tvořit. Takže jsem si kolikrát i zaběhala. Zaparkovat auto, do jedné ruky foťák, do druhé stativ, což je docela těžké, ale natáčela jsem i video. A běžela jsem. Takže jsem se docela zapotila. Postavila jsem to, sekundička proběhla a mohla jsem běžet zpátky.

Na Tour jsi tedy pochopila, jak je to s tím zachycením pomíjivého okamžiku, co?

Přesně tak. Na focení jsem měla jenom ten pomíjivý okamžik. Kolobky projedou – a už nejsou. Když fotím sport „normálně“, vždycky se chci vžít do těch lidí, kteří sportují – cítím z nich adrenalin, nějakou rychlost. Jenomže tady kluci prostě jedou, aby se neunavili. Tam z nich nic cítit není. Nevěděla jsem moc, co s tím, bylo to líné.
Všichni řeknou – vždyť ta koloběžka se ani nehýbe. Na závodech jde udělat nějaké akční fotografie, tam se „dupe“ ostře. Ale na Tour jsem v tomto smyslu měla problém. Chápu, že kluci museli šetřit síly. Dvousetkilometrové etapy v horách, to je strašná zabíračka. Tak aspoň když jeli z kopce, jsem na ně křičela: „Teďka si na to lehněte, ať je vidět…“

Tys fotila Nikonem D4 a k tomu jsi měla dva objektivy – AF-S Nikkor 24–70 mm F2,8G ED a AF-S Nikkor 70–200 mm F2,8G ED VR, že ano?

Ano. Ze začátku jsem nejvíc používala tu „dvacet čtyři sedmdesátku“, protože se mi párkrát stalo, že už si není kam stoupnout nad silnici a než jsem našla místo pro záběr, kluci mi občas ujeli.

Ty jsi ale zvyklá fotit spíš delším sklem…

Já fotím skoro výhradně dlouhým sklem, protože to dělá krásnou hloubku ostrosti. Ale ten standardní zoom byl díky vysoké světelnosti taky dobrý, to mě bavilo. Ale když jsem občas nasadila telezoom, tak jsem si říkala: „Ježíši, vždyť to dělá hezčí ty fotky…“

Hezčí? Spíš plastičtější.

No, ale je to víc o náhodě, štěstí. Je víc odpadu.

Už jsme se o tom bavili dřív, že moc nepoužíváš sériové snímání. Tady to asi nebylo nutné už vůbec.

Párkrát jsem to zkusila, ale jen na ty pomalejší sekvence. Když už mi zabralo neskutečného času najít místo na zaparkování, tak jsem si potom řekla – a co… Takže jsem šla na jistotu. Běžně ale rychlé sériové snímání fakt nepoužívám. Děsí mě zvuk toho kulometu. Když už není ta rychlost v samotným sportu, tak do toho focení potřebuješ nějaký adrenalin „dodat“. A nejjednodušší je to panningem s rozmazaným pozadím. A tam sériové snímání neuplatníš.

Slyšel jsem, že jsi taky mohla být bez nádobíčka…

Ukradli mi naštěstí jen počítač.

Jak se to stalo?

Já jsem s foťákem spala. Já bych spala s každým foťákem. Spala jsem i s tím počítačem, vždycky jsem to měla v batůžku v nohách. Občas jsem se mačkala. Jenže ten den jsem šla spát pozdě, asi v půl druhé, měla jsem vstávat o půl páté. Tak jsem si ten notebook dala do auta, abych jej měla připravený. Kluci to tam vozí pořád, tak v pohodě… A ráno už tam nebyl.

Vám ale ukradli dva počítače.

Ano. Zůstaly nám ještě dva – Vaška Lišky, taková „lemra“ počítač a kluka, co stříhal videa, Ládi Bartůňka. Ale ten byl na to opatrný, takže jsme se o to trochu prali. Kluci se zajímali, kde máme fotky, kde máme videa – ale už se neptali, jestli to mám na čem archivovat. Plnou 32GB kartu jsem si musela schovat domů, což ale znamenalo, že mi zbyly dvě malé karty na focení. V počítači byly i všechny zatím pořízené fotografie, jen pár jich bylo archivováno. Chtěla jsem tedy zachránit z karty alespoň poslední dny.

Tak tos nemohla točit videa?

Točila jsem, ale po takových čtyřech minutách jsem běžela to někam stáhnout.

Nebylo lepší si tam koupit 16GB kartu?

Já jsem na takové věci neměla čas…

Musela jsi kupovat rohlíky pro závodníky.

Přesně tak. Nakoupit klukům na celý den – snídani, oběd, večeři a různé svačinky – když nevíš, jak to napočítat, zabere to dvě hodiny. Samozřejmě to dopadlo tak, že jsme vařili oběd, to se snědlo druhý den, takže jsme během dne nakupovaly několikrát. Kluci si řekli: „Teďka bych chtěl tohle.“ Vašek řekl: „Pájo, neměla bys nealko? A Pájo, mohla bys mi koupit kafe? A Pájo…“

Takže oni jeli a poroučeli si, a focení stálo?

Přesně, a my jsme tam lítali jak hadr na holi. Oni měli utkvělou představu, že auto je hrozně rychlé, přitom když nám ujeli v době, kdy jsme byli na nákupu, tak trvalo hodinu je zpátky dojet. A to už bylo vždycky: „Kde jste? My máme žízeň!“ A potom uvařit. Vařili jsme obědy a večeře, připadala jsem si jako vývařovna. Měla jsem pocit, že tam mám čas se tak jednou za dva dny vysprchovat. Když byl volný den, balila jsem tábor. A tak se to pořád střídalo – jeden tým vařil a staral se o tábor, druhý tým se staral o kluky na trase. Mezitím občas si něco vyfotíš, když se ti chce zrovna vytahovat foťák. Občas se zadařilo, že majitel počítače řídil a půjčil mi ho. Takže jsem si fotky taky postahovala do počítače.

Nicméně kdybychom neznali tohle story, tak z fotografií to určitě cítit není – jsou výborné! Bude nějaký „ucelený výstup“ z Kick France 2013? Kalendář, kniha, výstava?

Hlavně moc děkuji Nikonu za možnost vyzkoušet si skvělý stroj Nikon D4 s neméně výbornými objektivy. Už jsem dala dohromady kalendář v barevné i černobílé variantě, k vidění i objednání jsou na mém webu. O výstavě jsem zatím neuvažovala, ale nejsi první, kdo se mě ptá, tak možná začnu plánovat.

Díky za rozhovor Pavlíno!

Pavlína Soukupová Nyní fotografka na volné noze. Pocit štěstí cítí vždy, když se fotografování snoubí s fyzickým vypětím. Je studentkou magisterského oboru na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem, v ateliéru Aplikované a reklamní fotografie, který vede pan Prof. Miroslav Vojtěchovský a MgA. Marian Beneš. V uplynulém období strávila půl roku na studijní stáži ve Valencii, kde skoro plynule navázala na stáž pracovní. Ve Valencii našla lásku na celý život – moře. Všechny její snahy a cíle se nyní ubírají tímto směrem. Účast na projektu Kick France 2013: K rozhodnutí zúčastnit se projektu ji vedla hlavně velká láska ke koloběžkám, na kterých sama jezdí. Ale především chtěla být nápomocná při popularizaci koloběhu. Od samotného fotografování si slibovala více, avšak u takto extrémních podniků nelze s ničím dopředu počítat. Byla to ale dobrá a cenná zkušenost. www.pavlinasoukupova.com

Kick France 2013 fotoaparátem Pavlíny Soukupové