• „Dokud člověk necítí žár, nemá smysl exponovat.“ Rozhovor s industriálním fotografem Viktorem Máchou

     • 11. 11. 2015 • Kultura • 6 komentářů

    Fotografie je velmi doširoka rozkročený obor lidské tvořivosti. Kromě všeobecně známých žánrů, jako je například portrét, reportáž, makro nebo krajina, v sobě pojem fotografie skrývá i poměrně neobvyklé a velmi úzce profilované disciplíny. Patří mezi ně i takzvaná industriální fotografie – dokumentování průmyslových celků, továren, hutí, vysokých pecí, ale také třeba hlubinných dolů. Jedním z mála fotografů, kteří se tímto odvětvím systematicky zabývají, je Viktor Mácha. Vášní tohoto mladého muže je těžký průmysl, za nímž jezdí po celém světě.
     

    Rozhovor s Viktorem Máchou

    Ruční válcování, Zawiercie, Polsko, 2013 | Foto Viktor Mácha

     

    Rozhovor s Viktorem Máchou
    Industriální fotografie je hodně specifický žánr – kolik autorů se jí zabývá?

    V současné době jsme všehovšudy čtyři. Myslím tím fotografy, kteří dělají ryze činný industriál. Dva v Německu (leč jeden již není aktivní, ale započítat ho musím), jeden v USA a já.

    Čili jste jediný v Česku…

    V tomhle rozsahu ano. Nesmím ale zapomenout na svého kolegu Pavla Zubka, dvorního fotografa Třineckých železáren, který mě, má-li čas a práce ho pustí, na některých expedicích doprovází. Ale to je tak dvakrát za rok.
    Je samozřejmě plno korporátních fotografů, kteří dělají například pro Thyssen Group, ArcelorMittal a jiné společnosti, ale že by někdo na vlastní náklady a cíleně objížděl svět za všemi těmi vysokými pecemi a dalšími průmyslovými objekty, to tedy ne, to nás skutečně dělá jen hrstka (a to nechci působit nějak nadřazeně, nebo vychloubačně).

    Industriální fotografie je tedy pro vás pouze koníček?

    Naprosto. A to i přesto, že mám živnostenský list na fotografii a čas od času se najde nějaký dobrák, který ocení fakt, že jsem mu zdarma nafotil továrnu, a přispěje mi například na cestovné. Je to tedy opravdu především koníček, který se navíc za ty roky – tedy téměř devět let – úplně vymknul kontrole. Teď už tak trochu neřízeně jezdím po světě a fotím to, co tu ještě zůstalo, protože těžký průmysl se bohužel mění a pomalu mizí.
     

    Rozhovor s Viktorem Máchou

    Vylévání strusky, Vargön, ŠŠvédsko, 2013 | Foto Viktor Mácha

     

    Vy se specializujete výhradně na těžký průmysl?

    Ano. Na ocelárny, válcovny, koksovny, železárny, kovárny, slévárny…

    Máte k tomu nějaký zvláštní důvod?

    Ono to bude asi trochu geneticky podmíněno. Z matčiny i otcovy strany máme technologické a technické kořeny. V rodině byl naddůlní v Ostravě, ekonomický ředitel Vítkovických železáren, můj prapradědeček byl generálním ředitelem Ringhoferových závodů na Smíchově. Takže průmyslová krev v naší rodině koluje po generace. Můj strýc byl navíc profesionální fotograf…

    Takže to vzniklo víceméně přirozeně? Nebyl to nějaký kalkul, třeba i v pozitivním slova smyslu?

    Ne, vůbec ne. Mám třeba takovou příhodu – když mi bylo kolem patnácti let, byli jsme s rodiči na dovolené v Beskydech. Znáte to: chození po horách, památky a podobně, což mě moc nebralo. Ale jeden den jsme jeli na výlet do Ostravy, abych viděl, kde se narodil děda. A jenom obyčejný průjezd kolem válcovny trub – a to jsem v té době ani nevěděl, že je to válcovna trub – na mě dýchl takovou atmosférou, že jsem okamžitě věděl, že se to se mnou potáhne dál. To se těžko vysvětluje.

    Tedy fotit například nějakou manufakturu, kde se ještě polomanuálně vyrábí třeba jízdní kola, jako je například továrna Bromptonu v Londýně, to by vás nebavilo?

    Věřím, že je to zajímavé, ale já se prostě specializuji na ten primární proces. Zajímá mě ta nejtěžší, nejšpinavější práce. Svět těžkého průmyslu je tak velký, že jednoduše nemohu tříštit zájmy.

    Když říkáte „svět“ – kde všude na světě jste fotil?

    Fotil jsem v celé Evropě, v Rusku, za Uralem, v pohraničí Kazachstánu, teď jsem se vrátil z USA. Člověk jede tam, kde si to zrovna situace žádá – čili kde budou zavírat továrnu nebo kde jsou nějaké specifické technologie, které budou brzy vyměněny. Z toho důvodu jsem se v poslední době zaměřil na Evropu, protože přece jenom tady má těžký průmysl nejdelší tradici. Kdybych jel do Číny, Brazílie nebo do jižní Afriky, tak tam v podstatě uvidím zkopírované to, co se zde vyvinulo za posledních 70 let, což už není tak atraktivní. Kdežto v Evropě, třeba v Belgii, ale koneckonců také hned za humny u nás v Hrádku u Rokycan vidíte třeba poháněcí motory válcoven z roku 1912. Samozřejmě pořád funkční.

    Vy jste řekl „jedu tam, kde hrozí zavření provozu“. Jak se to dozvíte?

    Když se v tomto odvětví pohybujete už několik let, tak víte, jaké komunikační kanály si hlídat. V těžkém průmyslu, v ocelářství, funguje řekněme dvacet zásadních firem a v podstatě všechny už o mně vědí, takže se stává, že mi oni sami, tedy jejich tiskové oddělení, dají zprávu, že tamto či ono budou renovovat nebo bourat. Pak už jen záleží na tom, jestli dostanu všechna povolení, a jedu…
     

    Rozhovor s Viktorem Máchou

    Cídič, Plzeň, ČR, 2010 | Foto Viktor Mácha

     

    Dostat souhlas k focení asi taky nebude úplně triviální záležitost, ne?

    Například se Spojenými státy to byl velký problém. Po tom průšvihu 11. září 2001 se strašně zpřísnila bezpečnostní opatření. A já jsem povolení vyřizoval pět let.

    Stalo se vám, že jste někde povolení vůbec nedostal?

    To se stává běžně. Celý proces získávání povolení, a vlastně důvěry, je velmi zdlouhavý, což je možná jeden z důvodů, proč je tak málo ryze industriálních fotografů. Ne každý má trpělivost a nervy pět, šest let usilovat o získání povolení do železáren… Například do jednoho provozu v Itálii jsem psal pět let pravidelně každý rok. Každý rok mi přišla zamítavá odpověď, ale loni se změnilo vedení, změnily se podmínky, a tak jsem mohl vyjet.

    Takže oni vás vyhodí dveřmi a vy tam vlezete oknem :-)

    Ano. Ale to jinak nejde. Je to nepříjemné, ale je to tak. Trpělivost je potřeba. Kupodivu čím západnější část Evropy, neřkuli USA, tím se získává povolení hůř.

    Tak to bych chápal.

    Mno… Když jsem začínal, čekal jsem podobný postoj spíš od Ruska. Ale asi proto, že koncept industriální fotografie není na východě natolik rozvinutý a populární, tamější podniky možná ani nevědí, co od toho mohou čekat, tudíž na žádost o povolení prostě kývnou. Kdežto třeba ve Velké Británii jsem mluvil s jedním člověkem z komunikačního oddělení, a ten mi řekl, že žádosti o focení dostávají každý druhý den a jednoduše je plošně odmítají.

    Jaké jsou důvody odmítání? Bojí se podniky průmyslové špionáže?

    Já jsem si dřív myslel, že průmyslová špionáž je termín dávno přežitý, ale ve skutečnosti i dnes hraje obrovskou roli. Při nedávné návštěvě ve Vítkovice Heavy Machinery jsem se dozvěděl o jednom dlouholetém čínském klientovi, který při jedné své vizitaci požádal, zdali by si nemohl jen tak na mobil nafotit zařízení pro výrobu speciálních klikových hřídelí. Nutno podotknout, že Vítkovice byly v té době jediným výrobcem těchto klikovek v Evropě. Oni svolili, Číňan si to nafotil…

    …a od té doby se klikovky vyrábí v Číně.

    Přesně! Do dvou let ti Číňané jen na základě několika fotek z mobilu postavili úplně identické zařízení a Vítkovice ztratily veškeré zakázky. Takže průmyslová špionáž je skutečná hrozba, které se firmy oprávněně obávají.
     

    Rozhovor s Viktorem Máchou

    Hašení strusky pod tandemovou pecí, Ostrava, ČR, 2009 | Foto Viktor Mácha

     

    Dobře, takže v ideálním případě dostanete povolení, naspoříte finance na cestu a vyrazíte. Jak to pak probíhá, když jste na místě? Přivítá vás nějaký PR manažer, chodí s vámi po továrně a říká: Tohle můžeš fotit, tohle taky, ale toto už ne?

    To je strašně individuální, podnik od podniku je to jiné. Zažil jsem úplně absurdní situace: například na Ukrajině mě přivítal celý autobus různých pohlavárů. Já jsem k nim nasedl a tento dav se potom za mnou celou dobu táhl. Nebo v Novotrojsku na rusko-kazachstánské hranici v železárnách Ural Steel, nejen že s námi jela Volha nacpaná papaláši, ale před ní ještě gazík s vojáky, kteří nám měli zajistit ochranu.

    Ochranu vaši, nebo jejich?

    To jsem dodnes nepochopil… Na druhou stranu jsou ale závody, například v Rumunsku nebo i v Belgii, kde vám na bráně přidělí nějakého pracovníka, který do poslední minuty vůbec nevěděl, že někdo jako vy přijede. Je to třeba někdo od pásu nebo z velína. Nechá vás pak chodit zcela volně, jen dohlíží, abyste nespadl někam do pece a podobně.

    Když fotíte například u vysokých pecí, máte takový ten „skafandr“, ochranný oblek?

    Ne, nemám. Bývám sice dost blízko – asi tak, že cítíte, jak se vám kroutí ochlupení na rukou. Ale u vysokých pecí je riziko úrazu kupodivu asi nejmenší. Mnohem horší je to třeba ve válcovnách drátů, kde vývalek může kdykoliv vyjet z válcovací stolice, začít neřízeně „hopsat“ okolo, a to je pak skutečně nebezpečné. Zvláště když si uvědomíte, že má navíc ještě teplotu nějakých 1 100 °C.
    Ale obecně co se týče ochranných pomůcek, opět záleží na firmě, ve které fotíte. Některá vás nechá tak, jak jste přišel, jinde, třeba v hutích, dostanete žáruvzdorný kabát, helmu, brýle. Já si ale nosím i svoje ochranné oblečení a obuv, protože sám nechci moc riskovat. A špunty do uší. Dříve jsem si z nějaké mladické nerozvážnosti říkal, že je to jen nějaké pitomé administrativní nařízení, ale ucpávky jsou opravdu potřeba. Za ty roky, kdy jsem ucpávky do uší nepoužíval, můj sluch hodně utrpěl.
     

    Rozhovor s Viktorem Máchou

    Odběr vzorku ze siemens-martinské pece, Krivoj Rog, Ukrajina, 2012 | Foto Viktor Mácha

     

    Kolik času strávíte v jedné fabrice?

    Zase je to různé. Jsou závody, kde se vás zeptají, kolik máte času, v nejlepším případě: kolik dní chcete zůstat. Jinde – teď se mi to stalo v železárnách Štore ve Slovinsku – vám ovšem řeknou, že máte hodinu a půl na celý závod. Sehnat povolení mi trvalo asi dva a půl roku, cesta osm hodin a na focení mi zůstala pouhá hodina a půl. Ale s tím nic nenaděláte.

    Tak to toho asi moc nenafotíte… Mimochodem, říkal jste ve Slovinsku. Já jsem zprvu slyšel Slovensko a vzpomněl si, jak jsme kdysi v mládí sjížděli řeku Hron a pluli jsme kolem otřesně smradlavé hliníkárny v Žiaru nad Hronom. Tu jste taky fotil?

    Já hliník nedělám… (smích na obou stranách). Hliník se taví při nižší teplotě, když se lije, je to, jako když odléváte třeba stříbro – nezáří to. Prostě to pro mě není zajímavé a zase bych odbočil od té své cesty „od uhlí po ocel“. Stejné je to třeba s mědí, olovem nebo vzácnými kovy.

    Řekl jste „od uhlí“ – takže fotíte i v dolech?

    Umožní-li to situace, tak si zafárám rád.

    Samé extrémy… Nicméně bavili jsme se o ochranných pomůckách, řeč však ještě nebyla o ochraně fototechniky.

    Nepoužívám vůbec žádnou ochranu. Ani filtry.

    Co by vlastně mohlo fotoaparátu a objektivům vadit? Vysoké teploty? Prašnost? Kombinace všech faktorů?

    Třeba v dolech je to úplná katastrofa. Je tam extrémní prašnost a vlhkost, teploty jsou také dost vysoké – ve 40. patře je 35–40 °C. Vlivem vlhka se rosí optika, takže pokud jedu fárat, vím, že o nějaké výměně objektivů nemůže být ani řeč.

    Takže nepoužíváte třeba ani neoprenové návleky na objektivy?

    Ne, vůbec nic. Řídím se tou myšlenkou, že v „dávných dobách“, kdy se fotilo u vysokých pecí třeba na velkoformát, také nikdo žádnou ochranu nepoužíval. A zvládlo se to, tak proč by to neměly zvládnout moderní Nikony? A zvládají to výborně. Můžu říct, že čím novější model, tím spolehlivější.

    Předpokládám, že z výše uvedených důvodů používáte spíše zoomy nežli pevná skla?

    Ne ne… Jediný zoom, který mám, je AF-S Nikkor 14–24 mm F2,8G ED, jinak ale používám hlavně tilt-shift objektivy PC-E Nikkor 24 mm F3,5D a PC-E Nikkor 45 mm F2,8D.

    „Shifťáky“ používáte proto, že fotíte rozměrné objekty s malým odstupem?

    Ano, na architekturu či prostorově náročnější objekty. Často také dělám panorama čili skládanou fotografii. Ale jen ze dvou až tří snímků na výšku. Nepřeháním to, protože můj Nikon D800E má samozřejmě dostatečné rozlišení sám o sobě.
     

    Čím fotí Viktor Mácha

    Nikon D800E Tělo:
    Nikon D800E

    Objektivy:
    AF-S Nikkor 14–24 mm F2,8G ED
    PC-E Nikkor 24 mm F3,5D
    PC-E Nikkor 45 mm F2,8D
    AF Nikkor 80–200 mm F2,8D ED

     

    Fotíte ze stativu, nebo z ruky?

    Všechno ze stativu, i když… nedávno v Rusku jsem asi po roce pár snímků z ruky udělal, ale jen proto, že to nešlo jinak. Ještě mám ve výbavě bateriový grip na D800E. Ani ne tak kvůli tomu, že se mi zvýší kapacita baterie, ale z takového iracionálního důvodu: Dříve jsem fotil na středoformát Mamiya RZ67 a sklopku Sinar 4 × 5″, takže mám tak nějak zakódováno, že pořádný foťák má být velký.

    Předpokládám, že umělé světlo na rozlehlé celky nepoužíváte, ale co třeba ve zmíněných dolech?

    Doba luceren už je naštěstí pryč a světla, jaká tam jsou dnes, plně postačují. Kdo by se navíc s osvětlovací technikou do podzemí tahal?

    Já jsem myslel třeba jen systémový blesk v sáňkách fotoaparátu.

    S bleskem se v dolech fotit nesmí. Je sice jen malá šance, ale existuje nepatrné riziko, že by při úniku metanu za určitých podmínek mohl fotografický blesk způsobit výbuch.

    Takže kdybych to měl shrnout: vystačíte si se třemi objektivy, které jsou navíc – pominu-li 45mm „shifťák“ – v podstatě jen širokoúhlé.

    Ještě jsem zapomněl říci, že mám také telezoom AF Nikkor 80–200 mm F2,8D ED, ale ten používám velmi zřídka. Více mě baví záběry zblízka, než abych někde z úkrytu fotil teleobjektivem. To není ono. Dokud člověk necítí žár, nemá smysl exponovat.

    Když nafotíte nějaký průmyslový objekt, dáváte potom majitelům fotografie?

    Dávám. Já s těmi podniky spolupracuji na základě jakési smlouvy o důvěře. Pokaždé jim zašlu hotové snímky k autorizaci, přičemž oni mi pak napíšou, jaké mohu a které nesmím publikovat.
     

    Rozhovor s Viktorem Máchou

    Kruhová licí hala, Krivoj Rog, Ukrajina, 2012 | Foto Viktor Mácha

     

    Znamená to, že vy něco po složitém a dlouhém vyjednávání vyfotíte, načež je vám řečeno, že tu či onu fotografii nesmíte „dát ven“?

    Ano. Taky se stává, že nesmím publikovat žádné snímky…

    Počkejte, takže vy někam přijedete, pracně to nafotíte, pracně zpracujete a pak si můžete snímky nechat v šuplíku?

    Bohužel se to stává. Embargo na fotky. Je tam třeba zachycená nějaká technologie, která se nesmí zveřejňovat, nebo zřejmé porušení bezpečnostních předpisů. Ale doplňuji, že mi to zase tolik nevadí. Fotografickou dokumentaci dělám hlavně pro sebe, publikování není hlavním cílem.

    Ale proč vám neřeknou rovnou na místě: tohle můžeš a tohle nesmíš fotit?

    To jsou právě ty případy, kdy mi dělá doprovod jenom nějaký dělník, kterému je jaksi šumafuk, co fotím.

    Jak často se vám něco takového přihodí?

    Do roka třeba třikrát, čtyřikrát.

    A kolik focení ročně absolvujete?

    Letos jsem byl v Belgii, Holandsku, Německu, fotil jsem ve Slovinsku, v Itálii, Rusku, pak ještě v Polsku a USA. Takže osm zemí, osm focení.

    To je pěkné skóre.

    Pěkné, ale taky pěkně drahé…

    To chápu. Říkal jste, že je to váš koníček, přesto se zeptám: šlo by tyhle fotografie prodávat?

    Kdybych udělal dostatečný marketing a snažil se je prodat, možná bych něco málo utržil. Ale já jsem si skutečně už na začátku řekl, že nebudu dělat fotografii pro peníze, že to zůstane mým koníčkem, možná i nějakým posláním, kdy dokumentuji továrny nebo objekty, které mizí ze světa, a že mi nepřináleží, abych se na tom nějak obohacoval. Je to osvobozující.

    Já se neptám na nějaké závratné zisky, spíše jen zdali by prodej nezaplatil třeba jen náklady na dopravu či občas nějakou tu obnovu fototechniky.

    Těžký průmysl je tak trochu zatracovaný. Pořád to má nádech minulého režimu a lidi si to moc nechtějí pustit do domu. Málokdo chce mít na stěně fotografii vysoké pece nebo koksovny.
    Já bych strašně rád příští rok vydal publikaci mapující to nejtěžší řemeslo, jaké existuje. Vydavatele bych měl, ale rozpočet – na to, aby kniha trochu vypadala – je prostě velmi vysoký. Takže uvidíme, jestli se najde dostatek sponzorů.
     

    Rozhovor s Viktorem Máchou

    Údržba koksárenské baterie, Ostrava, Česká Republika, 2009 | Foto Viktor Mácha

     

    A to o vaše fotografie nemají zájem například ani technická muzea?

    To je také zajímavá kapitola. Já jsem oslovil Národní technické muzeum i další menší muzea, měl jsem také přednášku v Národním technickém muzeu, ale efekt… nezájem. Teď jsem oslovil i World Steel Association čili světovou asociaci ocelářství a dopadlo to úplně stejně. O industriální fotografii zkrátka není žádný zájem. Zatím.

    Nemáte z toho občas pocit marnosti?

    To ne. Mě to spíš jakoby posiluje. Že dělám něco, co nikdo jiný nedělá – ale také zatím ani neocení.

    Mimochodem, tak trochu blízko k vašemu focení má v současné době moderní žánr – na jehož název si teď nemůžu vzpomenout – zabývající se focením nejrůznějších polozbořených ruin, nejen tedy výrobních objektů. To vás neláká?

    Urbex! Při tom slově mi naskakuje husí kůže. Nesnáším urbex, nesnáším celou tu kulturu kolem. Je to módní záležitost a spočívá jen ve dvou věcech: vkrást se neoprávněně na cizí pozemek a udělat tu nejhorší možnou fotografii. To je veškeré gros urbexu. A hlavně se mi nelíbí, jak si tady na to všichni hrají, myslí si, že objevili Ameriku, a přitom s urbexem se začínalo už dlouho před 90. léty, pouze to nebylo tak trendy a neoznačovalo se to tímhle pojmem.  Teď to vezmu ze svého sobeckého pohledu, ale když porovnám úsilí, které musím vynaložit na zpřístupnění jedné činné hutě, s úsilím přelezení plotu a předhozením bídných a přesaturovaných fotek veřejnosti… ten rozdíl je propastný. Prostě nemám k urbexu žádný respekt, ani ke komunitě, která se kolem něj pohybuje. Abych ale nepůsobil tak militantně, obdivuhodné dílo dvojice Yves Marchand & Romain Meffre nebo práci Henka van Rensbergena bych do stejného pytle neházel.

    Dobře, nebudu vás dál provokovat, vraťme se ještě k vaší tvorbě. Vy sice tvrdíte, že pouze dokumentujete objekty a technologie, kterým zpravidla hrozí zánik, přesto se však ve vašich snímcích najde pěkný kousek výtvarna, to je jedna věc. Druhá věc je, že tam máte často lidi – coby prvek, který fotografie velmi vhodně oživuje v téměř doslovném smyslu.

    Začnu-li tím výtvarnem, tak já o tom nevím. Vejdu do fabriky a jdu si zdokumentovat objekt. Umění nerozumím, trendy ve fotografii nesleduji, nikdy jsem nepřečetl žádnou knihu o fotografii, na výstavy nechodím. Fotím intuitivně.

    To nevadí, prostě to máte v sobě od boha. Ostatně kdyby ta výtvarná stránka ve vašich fotografiích nebyla, těžko byste měl svoji fotografii v Nikon kalendáři roku 2012.

    Dobře, děkuji. No a k těm lidem: zrovna na tom snímku z Nikon kalendáře jde o koksárenskou baterii. Běžný smrtelník nemá představu, jak je koksárenská baterie velká.

    Takže ten člověk je tam kvůli měřítku?

    Nejen kvůli měřítku. Také proto, aby si divák uvědomil, že ty věci se nedějí samozřejmě, ale že i v těžkém průmyslu je potřeba zapojit lidské úsilí. Nestačí jen někde na velíně namačkat program, lidský aspekt je zde velmi důležitý.

    Děkuji za rozhovor Viktore!

     

    Viktor Mácha

    Viktor Mácha Vystudoval obchodní akademii a následně magisterský program na Husitské teologické fakultě, obor teologie a religionistika.

    Nekomerční projekt fotografické dokumentace kontinentálního těžkého průmyslu započal v roce 2006. Ač není fotografie jeho hlavním zdrojem příjmu, pravidelně spolupracuje s předními ocelářskými podniky v Evropě (ThyssenKrupp, ArcelorMittal, Danieli, Evraz… ). V jeho archivu se v současné době nacházejí fotografie ze zhruba dvou set závodů těžkého průmyslu napříč více než osmnácti státy.

    Od roku 2007 je také externistou Výzkumného centra průmyslového dědictví pod ČVUT.

    www.viktormacha.com
    www.industrialnifotografie.cz

     


     

    Fotografie Viktora Máchy


     

    Autor

    šéfredaktor Nikonblog.cz

    Komentáře ke článku „Dokud člověk necítí žár, nemá smysl exponovat.“ Rozhovor s industriálním fotografem Viktorem Máchou

    1. 11. 11. 2015 at 11:28

      Hodně hodně dobrý rozhovor, plný faktů a osobních zkušeností, díky.

      Viktorovy fotografie jsem prvně zaregistroval právě na vyhlašování Nikon kalendáře 2012 a přesně si vzpomínám, jak mi bylo trapně, když pan Brzobohatý povídá: „To je fotka z dolů, že?“ A Viktor Mácha na to: „Ne, to není z dolu… (nádech na pokračování věty…) A Brzobohatý: „Je to krásná fotka, děkuju, nashledanou.“
      No, je vidět, že ten obor je lidem vzdálený, takové fotografování kytiček a západů slunce má víc obdivovatelů…

      Viktor ví určitě dobře, co říká, nicméně osobně se nějak nedokážu ztotožnit s tím, že tomuto žánru se nikdo nevěnuje. Mně naopak připadá, že to je téma poměrně frekventované, i když asi ne tak systematicky. Co třeba Jiráskova Industria, Štreitovy Vítkovice? A když systematicky a se zaměřením na technickou dokumentaci bez příkras, tak manželé Becherovi se prostě přehlédnout nedají.

      No a v hodnocení Urbexu nebo používání nesmyslných ochran fotoaparátu jsem nadšen, jak jasné a trefné vyjádření tu zaznělo.

      Držím palce v další práci!

    2. Tomáš Trojan
      11. 11. 2015 at 11:47

      Teď jsem se na http://www.viktormacha.com dozvěděl, že zemřela Hilla Becher. A pak, že V. M. fotografické dění nesleduje ;-)

      Mimochodem skvěle udělané stránky!

    3. 11. 11. 2015 at 12:39

      Zdravím Tomáši, děkuji za milá slova.

      Co se Jiráska, nebo Štreita týče, pak je samozřejmě nelze pominout, nicméně u Jiráska to chápu jen jako samostatný konceptuální projekt sledující dělníka a jeho kulturu provozu. Podobně i u Štreita, jen více reportážně uchopené. Klidně bych mohl jmenovat třeba vynikajícího polského Michała Cału, nebo čínského Zhou Haie. Pořád se ale jedná ryze lokálně zaměřené sondy do svého vlastního prostředí bez možnosti srovnání formy zvenčí.

      Čistou dokumentaci výrobních procesů a technologií napříč jednotlivými zeměmi a tedy i kulturami nás skutečně dělá jen málo. Ale je ovšem možné, že mi někdo unikl.

      Díky a zdravím!

    4. Karel Zahrádka
      11. 11. 2015 at 20:34

      I když by mě tento směr fotografie nebavil, jsou to nádherné fotky a rád jsem si je prohlédl a určitě se k nim budu vracet. A taky trochu závidím-musí být fajn mít jedno, poměrně úzce zaměřené téma a sjíždět kvůli němu svět. Je to i životní styl „jít za svým snem“. Prostě super.

    5. 12. 11. 2015 at 10:58

      Já rozumím, že jste Viktore pohlcen svým tématem a vnímáte i velmi drobné rozdíly, jak který fotograf k tématu přistupuje, pro mne je to už mimo rozlišovací schopnost. Jako divák jsem prostě rád, že ty fotografie vznikly, můžu obdivovat jejich výtvarné kvality, monumentálnost staveb a práci lidí tam. Ať se daří…

    6. Ota
      15. 11. 2015 at 18:47

      Klobouk dolu, velice krásné fotky z míst, kam já se asi nikdy nedostanu. Také fotím, jen docela jiný obor, baví mě hlavně makro i když se snažím fotit vše co se mi líbí. Vaše stránky si uložím do oblíbených. Přeji dobré světlo. Ota

    Napsat komentář

    Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *